Po prázdninovém odpočinku se opět sešla skupina diskutujících s domovem i bez domova posílená o nové členky a členy. Překročili jsme v diskuzi nízké i vysoké prahy azylových domů v Praze a v Londýně, abychom nahlédli dovnitř a zjistili, komu a proč se vyplácí odstraňovat mříže z oken a rušit nesmyslně tvrdá domovní pravidla. Pozornost jsme věnovali také těm, kteří ztrácí domov hned dvakrát, a to v zemi původu a následně v České republice, cizinkám a cizincům.

Zobrazit více

Komu by měla sloužit sociální práce? Jednotlivcům, rodinám, a tím nepřímo celé společnosti. Počítá se však za člena takové společnosti i člověk označený nálepkou „sociální patologie“? A co sám sociální pracovník? Pozoruje bujení sociálních nešvarů z vrchu, nebo si v něm sám máčí boty, když spolupracuje s lidmi bez domova? Je vůbec spolupráce mezi sociálními pracovníky a jejich klienty možná? Tyto a další témata otevřelo v pořadí třetí setkání skupiny „Diskutujeme: O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“ věnované jiné, kritické a radikální, sociální práci. Zobrazit více

Druhé z řady setkání skupiny „Diskutujeme: O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“ se věnovalo u nás zoufale chybějícímu sociálnímu bydlení a možnostem, jak do jeho prosazování zapojit ty, které jeho nedostatek postihuje nejvíce: lidi v tíživé bytové situaci. Proč se tito lidé u nás nedokáží organizovat a nechají za sebe mluvit odborníky? Potřebujeme si opravdu sáhnout pod vlivem ekonomické krize až na samé dno, abychom se dokázali mobilizovat k prosazení sociálního bydlení, nebo nám prostě jen chybí know-how, jak budovat účinný občanský nátlak zdola?

Zobrazit více

Mají slova moc utvářet a měnit realitu? Tato otázka se opakovaně stává předmětem nekonečných akademických debat. Dvouhodinové setkání skupiny „Diskutujeme: o čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“, které pořádá organizace Jako doma ve spolupráci s Friedrich Ebert Stiftung a Platformou pro sociální bydlení, nemohlo a ani nemělo za cíl tuto složitou debatu rozseknout. Jeho účel byl odlišný: najít pro osoby, které se ocitly bez domova, nebo jsou jeho ztrátou ohroženy, takové označení, se kterým se mohou ztotožnit bez pocitů studu a ponížení.

Zobrazit více

Prázdné, chátrající, ale pevně uzamčené domy znetvořují město stejnou intenzitou jako život na ulici znetvořuje člověka a jeho duši. Přesto, když se pozorně podíváme, zjistíme, že je najdeme ve stejném prostoru. Lidi bez domovů, a domovy, které nemají člověka. Jeden takový, obehnaný řetězem, stojí léta v ulici Washingtonova. Vlastní jej Ministerstvo spravedlnosti. Hned o pár metrů dál, kousek odsud, na dohled, na lavičkách v sedě pospávají smutné ikony pražského Hlavního nádraží. Když tudy do Washingtonovy procházíme, vzpomenu si na slova šedesátileté Dany. „Nejhorší je ta únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, zima není tak hrozná, nejhorší je že nemůžeš spát“. Ministerstvo čeho? Výsměchu? Zobrazit více

Instantní řešení bezdomovecké problematiky vypouští pražský magistrát do pléna v pravidelných intervalech, a tak tentokrát putuje napříč periodiky zpráva o záměru vyčistit MHD od všudypřítomného zápachu, který obtěžuje cestující. Přimět bezdomovce, identifikované magistrátem jako původce tohoto problému, aby se umyli, bude podle primátora Hudečka nákladným úkolem: „Nebude to levné, ale vycházíme z toho, že je to sociopatologický jev, který měl být řešen již dávno“^{1 Zobrazit více}