Mají slova moc utvářet a měnit realitu? Tato otázka se opakovaně stává předmětem nekonečných akademických debat. Dvouhodinové setkání skupiny „Diskutujeme: o čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“, které pořádá organizace Jako doma ve spolupráci s Friedrich Ebert Stiftung a Platformou pro sociální bydlení, nemohlo a ani nemělo za cíl tuto složitou debatu rozseknout. Jeho účel byl odlišný: najít pro osoby, které se ocitly bez domova, nebo jsou jeho ztrátou ohroženy, takové označení, se kterým se mohou ztotožnit bez pocitů studu a ponížení.

 Setkání uvedla Rad Hetmánková z organizace Jako doma, která shrnula výsledky svého výzkumného šetření mezi ženami bez domova. Z něho vyplývá, že většina zkoumaných žen se s pojmem bezdomovkyně neztotožňuje pro jeho ponižující náplň, a to i přesto, že mnohé z nich měly či mají s pobytem na ulici přímou zkušenost. Jako mnohem přijatelnější se osloveným ženám jeví pojem „žena bez domova“, případně „žena bez stálého přístřeší“ či „žena v azylovém bydlení“. Výzkumné závěry Rad Hetmánkové potvrdila v druhém startovním příspěvku Zuzana s osobní zkušeností s životem na ulici. Tvrdila, že od pojmu bezdomovec je jen krůček k hanlivým výrazům typu „bezďák“, z něhož se totálně vytrácí osoba a její příběh. Pojem bezdomovec je naplněn zoufalstvím a beznadějí. „Bezdomovec, to je prostě konečná,“ potvrdila další z diskutujících.

 V diskuzi, které se účastnili zástupci různých organizací a lidé, kteří prošli či aktuálně procházejí bezdomovectvím, padlo mnoho dalších názorů. Zazněl i takový, že řešení pojmenování bezdomovců je zbytečné, protože nejde k jádru problému, kterým je nedostatek cenově dostupného bydlení pro všechny. Z tohoto hlediska není možné do nekonečna ztrácet čas přemýšlením nad tím, jak slova utváří naši každodennost a změkčovat tvrdou realitu života na ulici pojmy typu „osoba bez domova“. Je proto potřeba jednat s takovým pojmovým vybavením, které je již zavedené a pro všechny účastníky jednání srozumitelné. Nedávným výsledkem takového jednání je koncepce řešení problematiky bezdomovectví, která operuje s pojmem bezdomovec a to většinou v mužském rodě (např. i v případě „sexuální násilí na bezdomovecích“, ač je průkazné, že jeho obětí se stávají z větší části ženy).

 Proti sobě se tedy postavily dva názory. Jeden prosazující takovou terminologii, která není pro lidi čelící ztrátě domova hanlivá a ponižující, která rovněž nehovoří o bezdomovectví pouze v mužském rodě, jakoby se žen vůbec netýkalo, nebo jakoby rozdíl mezi muži a ženami bez domova nebyl vůbec podstatný. Pojmy musí vyjadřovat fakt, že ženské bezdomovectví se od mužského v mnohém liší a neexistence služeb určených právě ženám jejich situaci výrazně komplikuje. Právě zavedení ženského rodu do všech důležitých dokumentů je zásadním krokem k uznání ženského bezdomovectví jako problému, který vyžaduje zvláštní pozornost. Z tohoto pohledu použité pojmy zásadně ovlivňují realitu, napomáhají ke změně vnímání bezdomovectví ve společnosti. Nastíněnému uvažování oponoval názor, podle nějž diskuze na téma přijatelné a nehanlivé terminologie zastiňují skutečné jádro věci: bezdomovectví je problémem nedostatku bydlení, které je třeba bezdomovcům poskytnout. Musíme ho přestat vnímat jako problém sociálních služeb, které se s ním mají vypořádat. Tedy, potřebujeme byty pro bezdomovce.

 Avšak pojem bezdomovec, který je obalen mnohými hanlivými a negativními významy, jakoby nahrazoval v důležitých dokumentech slovo „pacient“. „Bezdomovec“ působí jako diagnóza nemoci, která pohltila jejího nositele a je třeba ji léčit prostřednictvím sociálních služeb. Oproti tomu pojem „osoba bez domova/přístřeší“ staví do popředí člověka, kterému chybí základní životní potřeba, kterou je domov. Z tohoto hlediska se změna v užívání pojmů vhodně doplňuje s posunem ve vnímání bezdomovectví jako problému nedostatku bydlení.

 Koncepce řešení problematiky bezdomovectví správně zohledňuje fakt, že kromě takzvaného „zjevného bezdomovectví“, které nejlépe zapadá do našich stereotypních představ spícího muže na lavičce, existuje také „bezdomovectví skryté“. To se týká osob, které žijí v nejistém ubytování (na podlaze u známých, u násilného partnera, pod stálou hrozbou vystěhování). Kromě toho existuje velká skupina lidí žijících na ubytovnách. Většina z těchto lidí by se z hanlivými významy zatíženým pojem bezdomovec neztotožnila, svoje bytové problémy by za bezdomovectví neoznačila, zároveň se vyhýbá službám pro bezdomovce, protože se jako bezdomovci necítí, a tak zůstává bez pomoci v bytové nouzi. Z tohoto hlediska pojem „osoba bez domova/v azylovém bydlení“ nezměkčuje problém bezdomovectví, naopak ho rozšiřuje a napomáhá odkrýt jeho obrovské rozměry v naší společnosti. Umožňuje rozlišit jeho různé stupně, jak to dělá typologie ETHOS (Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení), kterou vytvořila FEANTSA sdružující evropské organizace pracující s lidmi bez domova.

 Samozřejmě že změna terminologie s sebou přináší riziko toho, že nový pojem přejme negativní obsah pojmu předchozího. Musíme si však uvědomit, že k takovým situacím došlo u pojmů, které se ani o zdůraznění lidské důstojnosti nesnažily (např. „sociálně nepřizpůsobivý“). Možná, že při vyjednávání důležitých dokumentů může dojít změnou terminologie k jistému zmatení, avšak na úrovni každodenní spolupráce s osobami bez domova je potřeba vytvořit takové podmínky, za kterých se tyto osoby budou cítit důstojně a bezpečně. U osob s postižením se v odborných textech již dávno nepoužívá slovo imbecil nebo idiot. K obdobným změnám, které vystihuje heslo „nejdřív člověk, potom diagnóza“, došlo v oblasti sociální práce s lidmi s tělesným postižením, duševním onemocněním a podobně. Proč by to samé nemělo platit i pro osoby bez domova? Většina přítomných diskutujících s osobní zkušeností bezdomovectví se pojmu bezdomovec bránila. Toto označení je pro ně ponižující, a aby mohla spolupráce na tvorbě strategického dokumentu, který má být výsledkem našich setkávání, pokračovat za jejich přítomnosti, je potřeba se všem hanlivým pojmům vyvarovat. Padl také argument, že při reálné spolupráci s lidmi bez domova přece nikoho „bezdomovče“ neoslovujeme, že toto označení používáme pouze v dokumentech. Je však poněkud nedůstojné používat dvojí terminologii, a tak označovat osoby, s nimiž pracujeme, za jejich zády v psaných textech nálepkou bezdomovec. Změna terminologie a praxe by měla jít ruku v ruce. Negativní diagnózu „bezdomovec“, která má být léčena prostřednictvím sociálních služeb, by měl nahradit pojem osoba bez domova, který není pro jejího nositele ponižující, naopak ho opravňuje k získání vhodného bydlení.

Doporučení pro praxi:

1. Pokud chceme zapojit osoby, které procházejí či v minulosti prošly zkušeností bezdomovectví do tvorby strategických dokumentů, musíme zvolit takové pojmy, které nejsou pro tyto osoby ponižují a se kterými se mohou ztotožnit.
2. Není možno používat dvojí slovník, mluvit k lidem bez domova jedním způsobem a druhým o nich psát. Spolupráce na tvorbě strategického dokumentu by měla probíhat na všech stupních jeho vývoje. Nekončí provedením rozhovoru. Je potřeba diskutovat s lidmi bez domova i pojmy použité v hotovém textu.
3. Změna terminologie umožní zahrnout i takzvané „skryté bezdomovce“, kteří by však takto v drtivé většině případů sami sebe neoznačili! Umožní tak pokrýt celou šířku problému bezdomovectví. Navíc lidem umožní využívat služby, kterým by se jinak vyhýbaly, protože se s pojmem bezdomovec neztotožňují. (To ukazuje například realizovaný výzkum Radky Hetmánkové).
4. Změna terminologie neodvádí pozornost od klíčového posunu ve vnímání bezdomovectví (od problému sociálních služeb k problému bydlení), naopak ho vhodně doplňuje. „Bezdomovec“ jako diagnóza pro sociální práci je nahrazen pojmem osoba bez domova, která potřebuje především získat bydlení.
5. Je možné, že pojem osoba bez domova převezme negativní náplň pojmu bezdomovec, avšak je potřeba vzít v potaz, že k vývoji terminologie již došlo v řadě oblastí sociální práce (pro příklad: medicínské diagnózy nahradila osoba s mentálním postižením). Proč by oblast bezdomovectví měla zůstat vyjmuta ze změn „nejdřív člověk, potom diagnóza“?
6. Pojem osoba bez domova může být naplněn pozitivním obsahem – může svého nositele opravňovat k získání pomoci s nalezením vhodného bydlení. Oproti tomu představa, že obdobným způsobem může fungovat slovo bezdomovec jinde než na úrovni oficiálních dokumentů a právních předpisů, je nereálná.
7. Je důležité pojmově zohlednit zvláštnosti ženského bezdomovectví. Není možné používat univerzální mužský rod tam, kde se bavíme o ženách a jejich specifických problémech. Používání mužského rodu problémy žen zneviditelňuje.

 

Vlasta Stulíková