Bydlení je právo! Jak si ho ale vymoci?

Druhé z řady setkání skupiny „Diskutujeme: O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“ se věnovalo u nás zoufale chybějícímu sociálnímu bydlení a možnostem, jak do jeho prosazování zapojit ty, které jeho nedostatek postihuje nejvíce: lidi v tíživé bytové situaci. Proč se tito lidé u nás nedokáží organizovat a nechají za sebe mluvit odborníky? Potřebujeme si opravdu sáhnout pod vlivem ekonomické krize až na samé dno, abychom se dokázali mobilizovat k prosazení sociálního bydlení, nebo nám prostě jen chybí know-how, jak budovat účinný občanský nátlak zdola?

Tyto a další otázky zazněly v diskuzi, kterou uvedly prezentace dvou rozdílných strategií prosazování sociálně dostupného bydlení. Arnošt Novák představil myšlenku „graasroots hnutí“, která vznikají napříč Evropou, naši zemi ovšem (zatím) tyto tendence spíše obcházejí. Takové „graasroots hnutí“, nebo v překladu „hnutí zdola“, je více než pouhým součtem aktivit nevládních organizací. Je to neinstitucionalizované jednání (to jest nekoná se pod záštitou žádné oficiální organizace), které nepodléhá mocenskému vedení nadřízených. Jeho cílem je posílit sebevědomí lidí, kteří se zapojí. Hnutí nastoluje ve společnosti nová témata, přináší jiné úhly pohledu, než mají vzdělanci a politici, má jít příkladem a být poučné pro další skupiny, co by se chtěly vydat cestou zdola. Zkrátka vnáší politiku do společnosti a politizují to, co je vyhrazeno odborníkům.

Příkladem iniciativ zdola v městském prostoru může být squatting, stávky nájemníků, akce proti vystěhování či obsazování veřejných prostranství. Hnutí obsazuje a žije, protestuje a blokuje. Oproti tomu cílem Platformy pro sociální bydlení, kterou v druhé prezentaci představil Jan Snopek, je politický lobbying a expertíza, dvě slova, která jsou pro mnoho lidí, jichž se nedostatek sociálního bydlení osobně dotýká, zcela nesrozumitelná. Lobbisté jsou lidé snažící se v našem případě u politiků prosadit myšlenku nutnosti sociálního bydlení. Skrze expertízu, nebo-li odborné zhodnocení bytové situace, se pak pokouší vytvořit nejvhodnější řešení. Platforma se zrodila z Národního setkání lidí žijících v sociálních bytech, které se uskutečnilo v roce 2012. V současné době Platforma čítá 48 členů, mezi nimi 23 malých i velkých neziskových organizací. Lidé osobně dotčení nedostatkem bydlení členy Platformy přímo nejsou, to však neznamená, že stojí úplně mimo dění – v Ostravě se s nimi hraje divadlo utlačovaných, v Brně se pořádají pravidelná setkání. Prosadit však to, aby tito lidé mohli přijít ve více než jednom na poslanecké jednání a sami tak zkusit „lobbying“, a poskytnout „expertízu“ (kdo je větším odborníkem na bezdomovectví než sám člověk bez domova?), se zatím nedaří.

Neduživé hnutí zdola na jedné straně a platforma neziskovek na straně druhé: Prvnímu se u nás nedaří, druhé je závislé na dodržování pravidel hry grantových soutěží a příslušných úřadů. Mohou se oba přístupy spojit a vzájemně tak posílit? Je vůbec představitelné jeden den vyjednávat s politiky a druhý den demonstrovat před jejich sídlem? Vyzrává hnutí zdola přirozeně do formy neziskové organizace?

Nad těmito otázkami, jež padaly, můžeme v našem prostředí filosofovat, těžko však najdeme odpověď, která by vycházela z praktické zkušenosti, a to proto, že hnutí zdola se u nás nedaří. Chybí tedy možnost srovnání a učení se příkladem. Arnošt Novák to přičítá neexistenci kultury organizovat se zdola. Lidé jsou u nás zvyklí se hned od začátku oddat vedení a přijmout přidělené úkoly. Jinak řečeno, myšlení je přenecháno jiným. Chybí nám představivost, jakými směry by se společné aktivity mohly vydat. Navíc angažovat se v protestech je u nás stále „divné“ a neslušné: „Neváží si svobody, nechtějí pracovat a prosazují extremismus!“, takový je často pohled na demonstrující.

Diskuze se naštěstí vyhnula pranýřování „čecháčkovské povahy“ i svádění všech soudobých neduhů na naši socialistickou minulost. Namísto toho padla myšlenka, že ve srovnání s jinými státy jsme si nesáhly až na ekonomické a sociální dno, spíše nad ním stále unaveně balancujeme a našim zdola tvořeným aktivitám, které se v minulých letech vyrojily v souvislosti s chystanými vládními úspornými opatřeními, rychle ubývá dechu.

Anebo jsme se naopak už do krize hluboko ponořili, aniž bychom si toho vůbec všimli. Nájmy šplhají do astronomických výšin, a to nejen v bytech, ale i na ubytovnách. Spousta lidí však zoufale obelhává samo sebe tím, že sociální bydlení se jich přece nikdy nemůže týkat. V neustálém stresu z toho, že přijdou o vlastní střechu nad hlavou, jsou stíháni strašákem cizince, ať již Roma, migranta, či jakéhokoli jiného „nepřizpůsobivého“, který je vyžene z pohodlí domova. Vyostřuje se tak nenávist k menšinám i lidem bez domova, která se projevuje mimo jiné vzestupem politických stran s rasistickými volebními programy. To, že se lidé klesající propastí chudoby vymezují agresivně proti svým budoucím souputníkům, kteří již na dno propadli, není nijak novým jevem. Výzvou pro hnutí zdola i neziskový sektor je obrátit nespokojenost lidí na jiné cíle – politiky a odborníky. Vzbudit v nich zamyšlení nad hlubšími společenskými a ekonomickými příčinami jejich bytových problémů. V poslední době mediálně viditelné squatterské hnutí vzniká sice zdola, není však schopno ve větší míře vstřebat ty, kteří bez domova již jsou, i ty, kteří se ještě zuby nehty drží svého domu. Jak ale nastartovat změnu a zapojit širší skupinu lidí? To je nejednoduchá otázka pro jedno z budoucích setkání diskuzní skupiny. Účastnice diskuze Katka, která je bez domova, však poskytla vodítko svým výrokem: „Je nás tady ve skupině pořád málo bez domova a mluvíte na nás nesrozumitelným jazykem.“ Její komentář, spolu s dalšími, jsme se pokusili zapracovat do následujících doporučení.

Doporučení pro praxi:

  1. V množství je síla, to platí jak pro hnutí zdola, tak pro neziskový sektor. Pokud však nemá za lidi, kteří čelí bytové nouzi, mluvit pouze odborník nebo ostřílený aktivista, je potřeba zvýšit jejich zastoupení jak v diskuzích, tak i na nejrůznějších akcích. Hlas jednoho či dvou lidí bez domova se mezi deseti odborníky ztratí.

  2. Výzkum provedený mezi lidmi v obtížné bytové situaci je podstatný, ale sám o sobě nestačí. Zkoumaní by měli mít možnost vyjádřit se k jeho výsledkům, kontrolovat výstupy výzkumníka a vyjádřit se k návrhům praktických řešení bytové otázky.

  3. Přizpůsobit jazyk jednání: lidé, kterých se bytová krize týká, v řadě případů nerozumí navrhovaným řešením kvůli použitému jazyku. V účasti v diskuzích, jednáních, či na plénech jim chybí odborná výbava. A nejen jim. Obsáhnout veškeré normy, předpisy, ekonomické poučky a vyjádření různých úředních orgánů je nemožné i pro vysokoškolsky vzdělaného občana. Navrhuji proto cvičení: před jednáním s lidmi v obtížné bytové situaci, kteří neoplývají znalostmi úředníků, si představit, jak se sami cítíme na úřadě, který není zároveň naším pracovištěm.

  4. Čas a odměna: lidé bez domova za sebou nemají institucionální zázemí, ani nebývají studenty s prostorem pro volnočasové aktivity. Zejména v momentě, kdy by se účastnili různých poradních jednání, měli by mít stejné podmínky, jako placení experti. Jejich čas by měl být ohodnocen.

  5. Je potřeba upozornit na šíři problému a začlenit i lidi, kteří nejsou přímo v bytové nouzi, ale hrozí jim (senioři atd.). Vytvářet podmínky pro spolupráci mezi skupinami a spojovat se okolo silného společenského tématu – dostupného bydlení pro všechny.

  6. Uzpůsobit techniky vyjednávání. Neměli bychom se automaticky přizpůsobovat technikám jednání a žargonu úřadů, kde není dán prostor těm, kterých se problém nedostatku sociálního bydlení nejvíce dotýká.

  7. Nebát se. Vzájemně se posilovat! Jsme na jedné lodi!

 

Vlasta Stulíková

 

Leave a comment

name*

email* (not published)

website