Ke kořenům sociální práce

Komu by měla sloužit sociální práce? Jednotlivcům, rodinám, a tím nepřímo celé společnosti. Počítá se však za člena takové společnosti i člověk označený nálepkou „sociální patologie“? A co sám sociální pracovník? Pozoruje bujení sociálních nešvarů z vrchu, nebo si v něm sám máčí boty, když spolupracuje s lidmi bez domova? Je vůbec spolupráce mezi sociálními pracovníky a jejich klienty možná? Tyto a další témata otevřelo v pořadí třetí setkání skupiny „Diskutujeme: O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví“ věnované jiné, kritické a radikální, sociální práci.

Ve čtvrtém oddíle zákona o sociálních službách, který upravuje valnou část činnosti sociálních pracovníků v oblasti bezdomovectví, se píše mimo jiné o ochraně společnosti před vznikem a šířením nežádoucích sociálních jevů. Stejně tak jako policie by měly orgány sociální práce pomáhat osobám, které se svým způsobem života dostávají do konfliktu se společností, a chránit tak ostatní občany. A skutečně, v životě diskutujících bez domova hraje v některých případech práce sociálního pracovníka a policisty velmi podobnou roli. Od obou profesí se lidem bez stálého bydlení často namísto ruky pomocné dostává jen té kárající, a právě proto mezi nimi téma sociální práce během diskuze probudilo mnoho negativních emocí a lidé kolem stolu vyslechli několik příběhů špatné praxe. Diskuzí však probleskly také příběhy spolupráce s dobrým koncem.

Kdo z pracovníků, se kterými lidé bez domova přicházejí do kontaktu, nosí oprávněně přívlastek „sociální“, protože prošel patřičným výcvikem a vzděláním, není z vyprávění přítomných žen bez domova zcela jasné. „Sociálky“, to jsou v jejich očích vyhořelé paní a pánové na úřadě, ale i nadšení lidé z neziskovek (a nebo nadšené úřednice a vyhořelé neziskovky). Představa o tom, co je posláním a náplní sociální práce, není vyjasněná. Stejně tak zastřená zůstávají práva a povinnosti lidí bez domova ve vztahu se sociálním pracovníkem. Co na tom, že osoba na úřadu práce tu musí a tu naopak ze zákona opět nemusí mít vzdělaní v sociální práci, co na tom, že s lidmi bez domova pracují i ti, kteří se svojí roli snaží zvládat opravdu dobře a poctivě, když chybí na klientské straně povědomí o tom, jak by měla sociální práce vypadat a co ji vlastně odlišuje od výkonů byrokrata či policisty?

Možná ta pracovnice či pracovník, kteří diskutující ženu bez domova při jednání v minulosti neoslovili jménem, neprojevili jí patřičný respekt, bavili se o jejích problémech za jejími zády a nevysvětlili jí celý ten právní kolotoč, jehož se stala součástí, nebyli ani duší ani vzděláním sociální pracovníci. A nebo byli, ale pod tíhou pracovní nálože na příchozí klienty chrlí jen vlastní nespokojenost. Neochota, nezájem, snad i bezradnost a neštěstí způsobilo to, že si namísto pomoci příchozí odnáší jen zklamání. Z úst žen bez domova na druhou stranu zaznělo i pochopení těžké role člověka, který má na stole nekonečné množství špatně placené práce. Sociální pracovník v naší společnosti si nežije takzvaně nad poměry, ty ho naopak tíží a dusí, a tak čeká, jestli jeho organizace přežije do dalšího grantového období.

Připravovaný zákon o sociálních službách hovoří o rostoucí roli sociální práce v souvislosti s ekonomickými otřesy, kterými naše společnost prochází. Sociální práce je nám tedy potřeba i přes její vnitřní mizérii. Recept na lepší žití sociálních pracovníků spatřuje předkládaný návrh zákona ve zvýšení prestiže profese, tedy její společenské vážnosti a významnosti. „Sociální pracovník“ zní příliš obyčejně, a proto by se ti nejlepší z nejlepších vykonavatelů povolání mohli ucházet o titul socionom, což je něco jako společenský ekonom, který svoje služby poskytuje v „sociální klinice“. jako odborník hledící ze své slonovinové věže na hemžení klientů a snažící se opravit jejich porouchané životy. Tento způsob sociální práce se zdá být poněkud nešťastným.

Existují ale i jiné cesty, které nezačínají s nápravou sociálních problémů, ale ptají se rovnou, kde tyto problémy vznikají. Jde se na ně tak říkajíc od lesa, hledají se jejich kořeny, a právě slovo radikální, kterým se tento přístup k sociální práci někdy označuje, vychází ze slova radix, kořen. Kořeny problémů nejsou často pouze v osobnosti člověka, ale v celkové nastavení sociálního a ekonomického systému, v němž plavou jak lidé bez domova, tak sociální pracovníci. Sociální pracovník v tomto pojetí nestojí někde nad společností, aby mohl posuzovat objektivně jako socionom, nýbrž uvnitř dění.

Nestavět mezi sebe a člověka bez domova bariéru vzdělání a odbornosti ovšem neznamená, že se neudržuje bezpečná hranice a dobrá kvalita sociální služby. Jádrem věci je naopak uvědomění, že přestože sociální pracovník a klient (nebo spolupracovník, to už záleží na nastavení konkrétní služby) sdílí část potíží, ve většině případů ukrajuje větší krajíc moci než klient, a tuto moc by vůči němu neměl uplatňovat. Jinak řečeno, pokud mají sociální pracovníci občas pocit, že s lidmi bez domova stojí na jedné straně barikády, nesmí přitom nikdy zapomínat, že jsou vůči nim stále v mocenské pozici už jen tím, že vlastní „papír“ na určité vědění. Odbornost, kterou se může sociální práce ohánět, by měla hlavně spočívat v tom, že je citlivě udržován bezpečný vztah s lidmi v znevýhodněné pozici, profesionalita spočívá v řemeslně odvedené kvalitní práci. Odborník zároveň nesmí zavírat kritické oko před celospolečenskými problémy a mlčet!

V praxi by to mohlo vypadat tak, jak líčí Růženka: „Když máte pocit, že vás někdo poslouchá, oslovuje vás jménem a ptá se na názor. Sedíte u jednoho stolu“. Během diskuze jsme identifikovali čtyři hlavní principy, kolem kterých se jiná, kritická a radikální, sociální práce točí. V prvé řadě by mělo jít o oboustranný proces, měli bychom dělat věci spolu. Na problému tedy sociální pracovník s člověkem bez domova spolupracuje, neservíruje pouze hotová řešení a soudy. Takový způsob práce nemůže fungovat za podmínek, ve kterých má jeden výraznou mocenskou převahu nad druhým a nepracuje s ní, proto se stalo druhým diskutovaným principem to, že „nikdo nikoho neřídí“. Nedílnou součástí sociální práce, která pouze nehasí malé i velké ohně, ale hledá, kdo či co je založilo, je kritika společnosti. Sociální pracovník veřejně vystupuje v zájmu těch, kteří se na něho obracejí s žádostí o pomoc, a zároveň jim pomáhá k sebevyjádření. Posledním krokem na cestě k jiné sociální práci je pak společná akce, která může nabýt nejrůznějších podob: od demonstrace, přes společné vaření, až ke konferenci a nazpět.

Že to zní všechno příliš teoreticky a složitě? Většina oslovených sociálních pracovníků odmítla na úvod diskuze říci něco k radikální sociální práci, protože se k tomu necítili dostatečně povolaní, neznali historii, světový vývoj, teorii… Kritická a radikální sociální práce je však především o praxi. O tom sebrat se, když se děje příkoří našim sousedům, dát hlavy dohromady a společně proti němu vystoupit.

Doporučení pro praxi:

  1. Dělat věci spolu. Lidé bez domova by měli být zapojeni do celého procesu sociální práce jako partneři sociálních pracovníků, nikoli zůstávat v pozici pasivních příjemců pomoci.

  1. Řídit proces služby, ale nebýt nadřízený. Lidé bez domova často cítí, že stojí vůči sociálním pracovníkům v podřízeném postavení. Radikální sociální práce se nevzdává vedení případu, to by však mělo probíhat na základě spolupráce, kde se cítí osoba bez domova jako respektovaná. Nezneužívá moc, naopak ji kreativně využívá ve prospěch znevýhodněných.

  1. Uvědomit si vlastní pozici. Sociální pracovníci neodvádí svoji práci vždy špatně na základě vlastní zlovůle, avšak z důvodu stresu z přetížení, nedostatku financí atd. – sami sociální pracovníci se často nachází v sociálně obtížné pozici. Na druhou stranu mají vždy vůči lidem bez domova mocenskou převahu vycházející již z toho, že vlastní ze zákona patent na určité povolání.

  1. Z předchozího bodu vyplývá nutnost kritiky stávajícího systému jako producenta sociálních problémů. Je potřeba vyvarovat se jednostrannému přístupu, který hledá příčiny problémů jen v osobě člověka bez domova.

  1. Pracovat citlivě s otázkou moci a hranic vztahu sociálního pracovníka a člověka bez domova. Na jednu stranu se sociální pracovník snaží člověka bez domova zplnomocnit, na druhou stranu by ho neměl vystavovat nebezpečným situacím.

  1. Předchozí bod znamená závažná doporučení pro oblast aktivismu. Při společné akci (např. demonstraci) si sociální pracovník musí uvědomit, jaká rizika taková činnost nese pro něj a pro osobu bez stálého bydlení, Tato rizika společně předem probrat.

  1. Nemlčet!

 

Vlasta Stulíková

Leave a comment

name*

email* (not published)

website