Instantní řešení bezdomovecké problematiky vypouští pražský magistrát do pléna v pravidelných intervalech, a tak tentokrát putuje napříč periodiky zpráva o záměru vyčistit MHD od všudypřítomného zápachu, který obtěžuje cestující. Přimět bezdomovce, identifikované magistrátem jako původce tohoto problému, aby se umyli, bude podle primátora Hudečka nákladným úkolem: „Nebude to levné, ale vycházíme z toho, že je to sociopatologický jev, který měl být řešen již dávno“¹

Naordinované hygienické zákroky mají být prováděny v sociálních centrech, aby si pražská společnost oddechla bez nutnosti opětovně nasát vzduch prosycený páchnoucí sociální patologií.

Slovo sociální v kombinaci s různými dalšími odbornými termíny (patologie, dezintegrace a podobně), je skloňováno pražskými politiky a úředníky (a nejen jimi) velmi často a velmi obratně. Slovník jinak v současnosti tolik zatracovaných sociálních věd, jejichž studium je údajnou cestou do nezaměstnanosti, a tedy potenciálně i do sociálního vyloučení, se v těchto kruzích velmi dobře ujal, i když ve významech mnohdy na míle vzdálených těm původním, sociologickým.

Sociální patologie se tak nad hlavami pražských bezdomovců vznáší jako durkheimovský sociální fakt, něco co je hmatatelné, nebo v případě MHD, něco, co je kolem nepříjemně cítit. Magistrátní tým se zhostí potírání tohoto jevu: identifikuje jeho sociální kořeny, zváží možné cesty vedoucí k resocializaci bezdomovců a ti, kteří budou i nadále sociálně nepřizpůsobiví, poputují z dopravních prostředků za použití síly. „Naším cílem je, aby cestující v pražských hromadných prostředcích nepoznali, že s nimi jede bezdomovec,“ pokračuje Hudeček. Vymydlený bezdomovec má tedy začít dodržovat pravidla sociální hry ve veřejném dopravním prostředku, soukromé aktivity, především spánek, si má nechat na jinam a namísto toho musí hrát sociální roli slušného cestujícího.

Pojmy převzaté ze slovníku sociálních věd si politici a úředníci umně přizpůsobují za účelem výroby instantních řešení složitých fenoménů, které jsou ale v realitě tvořeny více než jen sociální esencí, mnohdy jsou naopak sžíravě materiální. Magistrát vlastně s určitým zpožděním následuje sociologické tendence vydělující „sociálno“ jako určitou svébytnou vrstvu reality s tendencí prorůstat do všech oblastí lidské existence. Můžeme tak vykopat sociální kořeny lecčeho – od náboženství, přes právo, po reklamu, a tedy i života na ulici. Bezdomovectví pojímané jako sociálně-patologický jev je zbaveno všech nánosů reálného života, je dematerializované. Sociálně dezintegrovaná osoba se pohybuje v rámci fiktivní sítě sociálních vztahů, z nichž vypadává, či je nerespektuje, a úkolem sociálních služeb je opětovně ji do ní začlenit.

Bezdomovec spící v pražské MHD vykonává ryze soukromou činnost, spánek, ve veřejném dopravním prostředku. Porušuje tedy nastolenou sociální dohodu o tom, jak se chovat v přítomnosti spolucestujících. Takové chování můžeme považovat za projev sociální patologie, dezintegrace, za dobrovolnou volbu vycházející z rezignace na členství ve většinové společnosti. Sestoupíme-li však s piedestalu sociálních teorií a těžko definovatelných pojmů, můžeme prostě konstatovat, že dotyčný člověk se jen potřebuje vyspat někde, kde je teplo.

Zvážíme-li materiální podmínky v nichž značná část pražských bezdomovců přežívá, není jejich jednání vůbec sociálně patologické, nýbrž logické. Pokud je osoba bez reálné šance získat slušné bydlení neustále policejně vykazována z provizorních přístřešků, které ji mohou poskytnout alespoň malý kousek soukromí, není pak divu, že musí ryze soukromé aktivity vykonávat na očích veřejnosti. Pobyt v drsných materiálních podmínkách zdrsňuje kůži, u někoho snad i povahu, jiní zůstávají navzdory okolnostem překvapivě jemní. Městský veřejný prostor supluje domov a útroby vyhřáté tramvaje se stávají pro mnohé postelí. Tyto aspekty života na ulici vyprázdněná sociálně-vědní hantýrka tlačí do pozadí a logické chování prezentuje jako nenormální.

Zřídit místa, kde by se pražští bezdomovci mohli umýt a ohřát, je dozajista velice žádoucím krokem, avšak za předpokladu, že nepůjde o sociálně-nápravné instituce, snažící se léčit domnělou sociální patologii, ale o místa, kde může člověk vykonat svoji soukromou očistu bez toho, aniž by musel podstupovat dechovou zkoušku.

Autorka: Vlasta Stulíková