Ačkoli jsou ženy více než muži ohroženy chudobou a tedy i ztrátou domova, ženské bezdomovectví je prozatím málo viditelný a tematizovaný fenomén. Žen bezdomovkyň přitom není málo a jejich počet bude s vysokou pravděpodobností nadále narůstat.Snaha hlouběji prozkoumat fenomén bezdomovectví v českém prostředí odkryje více bílých míst nežli potřebných informací. Ačkoli se krátce po roce 1989 bezdomovectví vynořilo jako viditelný společenský problém, komplexní řešení této problematiky na státní úrovni jako by doposud neexistovalo.

Politické iniciativy, které čas od času přinesou návrhy na řešení situace lidí bez domova, jsou většinou spíše v rozporu s principy demokratické společnosti – stačí si vzpomenout na ne zas tak dávný plán Jiřího Janečka vyhnat bezdomovce z centra města a zřídit pro ně speciální tábory s dohledem. Práci státu v oblasti bezdomovecví pak suplují neziskové organizace, které vesměs fungují na křesťanských principech.

Především pro tyto organizace vzniklo v Česku několik dílčích studií o bezdomovectví. V Praze, Brně a Ostravě probíhá sčítání lidí bez domova, nicméně národní systém evidence a sběru dat o počtech bezdomovců neexistuje. Teprve sčítání lidu, které proběhlo na jaře 2011, se poprvé pokusilo sečíst lidi bez domova. Vzhledem k tomu, že pojmu bezdomovectví rozumí různí lidé různě, byli statistici pro tento případ donuceni definovat bezdomovectví. Definice bezdomovectví je však nesmírně komplikovaná – podobně jako samotné bezdomovectví. Můžeme mu rozumět velmi úzce: bezdomovcem či bezdomovkyní je osoba nemající bydlení, anebo široce: pak jde o kohokoli, kdo nemá přístup k ubytování, které by splňovalo kritéria zdraví a lidského a sociálního rozvoje. Ředitel občanského sdružení Naděje Ilja Hradecký také upozorňuje, že údaje budou vždy spíše přibližné, protože bezdomovectví není statickým, nýbrž dynamickým jevem. Lidé bez domova se pohybují jednak reálně v prostoru a čase, ale také obrazně ve smyslu společenského postavení (někdy získají práci a ubytování, jindy práci ztratí a spí venku, mohou se dostat do nemocnice, do vězení apod.). Z těchto důvodů mají statistické údaje o lidech bez domova různou vypovídací hodnotu.

Kdo je nebo bude bez domova

Přitom pochopení spouštěcích mechanismů fenoménu bezdomovectví je základem jak pro pomoc lidem vyloučeným ze společnosti, tak pro stanovení prevence. Zároveň je klíčové uvědomit si, že minimum informací umožňuje udržovat negativní a stereotypní představy o lidech bez domova. Podle výzkumu Naděje převládá v široké veřejnosti názor, že bezdomovci a bezdomovkyně jsou asociální osoby, které nechtějí pracovat. Je zapotřebí zdůraznit, že tyto představy jsou obvykle spojeny s „typem“ zjevné/ho bezdomovce/-kyně, který/á naplňuje zmíněnou úzkou definici bezdomovectví a pobývá většinu času na veřejných prostranstvích. Naopak skryté (latentní) bezdomovectví osob, které mají prostor ke spaní, ale nemají domov nebo bydlení, či osob s nejistým či nevhodným bydlením pro většinu veřejnosti neexistuje.

Bezdomovectví se často chápe jako individuální selhání a fakt, že pravděpodobnost bezdomovectví či společenského vyloučení narůstá v důsledku institucionálních a strukturálních faktorů, málokdo tematizuje. Stačí se podívat na současná vládní opatření, která vedou k nárůstu bezdomovců a bezdomovkyň mezi lidmi, kteří doposud mezi ohrožené skupiny nespadali. Již teď lze očekávat, že kombinace deregulace nájemného, penzijní a zdravotní reformy zasáhne zvláště seniory. Dalším velkým problémem jsou nebankovní půjčky – podmínky, za nichž se nebankovní půjčky udělují, zhoršují situaci sociálně slabých, přičemž většina z nich si to kvůli nízké finanční gramotnosti neuvědomuje. Právě dluhy značně komplikují i možnosti integrace lidí bez domova. Jak podotýká vedoucí azylového domu pro ženy ve Vršovicích Kateřina Vavrušová: „V dnešní době jsou dluhy jedním z hlavních důvodů, proč u nás klientky máme. Skoro bych tvrdila, že devadesát procent našich klientek řeší dluhy. Když máte třeba třistatisícový dluh a splácíte dva až tři úvěry, tak i když máte práci, vám těch peněz moc nezbude. A zaplatit si z toho nějaké následné bydlení jde dost těžko. Takže integrace je běh na dlouhou trať. Ta žena od nás třeba odejde na komerční ubytovnu, pak se stane, že přijde o práci a za dva, tři roky je u nás zase zpátky.“

Řekni, kde ty ženy jsou?

Specifickou kategorii zastávají mezi osobami bez domova ženy. Ačkoli jsou ženy mnohem častěji ohroženy chudobou, a s tím často související ztrátou domova, většina zdrojů se shoduje v tom, že ženy mezi osobami bez domova tvoří menší skupinu (podle výsledků pražského sčítání bezdomovců tvořily ženy zhruba čtrnáct procent). Jak jsem ale již zmínila, české studie týkající se bezdomovectví jsou prozatím dílčí a ženami se žádná z nich detailně nezabývá. Z analýzy charakteristik klientů občanského sdružení Naděje Kudy ke dnu dokonce vyplývá, že do roku 2001 nebyly ve zpracovávané evidenci téměř žádné ženy. Sami autoři analýzy ale zmiňují, že není jednoduché jasně identifikovat, zdali se jedná o metodologickou chybu nebo o fakt, že ženy častěji volí latentní formu bezdomovectví a méně využívají příslušných služeb.

Poznatky z poslední doby nicméně potvrzují, že počet žen bez domova se neustále zvyšuje. Kateřina Vavrušová k tomuto trendu říká: „Osobně si myslím, že dřív spolu lidé zůstávali i přesto, že to doma moc nefungovalo. Ale situace se mění, lidé mají jinak nastavené hodnoty a nechtějí žít s člověkem, se kterým si nerozumí. Bohužel jsou byty často napsané na muže a tak, když po rozvodu žena odejde, nemá kam jít. Velkým problém je také domácí násilí, týrání. Sice jsou tu speciální azylové domy, ale ne vždy žena řekne, že má tento problém. Takže tu máme spoustu žen, které si prošly domácím násilím. Pak jsou tu ženy z výkonu trestu, které jejich rodina většinou zavrhne a ta žena se pak nemá kam vrátit, tak přichází k nám. A nejvíce teď přibývají klientky s psychickými problémy.“

Sama na ulici

Jak již bylo řečeno, ženy častěji než muži volí latentní formu bezdomovectví – především z obav před odsouzením společnosti. Podle Hradeckého je reakce lidí na bezdomovectví žen daleko nepřátelštější než na bezdomovectví mužů. I podle Kateřiny Vavrušové je bezdomovectví pro ženy stigmatem, které se snaží zamaskovat: „Je pravda, že ženy, než se k nám dostanou, vyzkouší více možností než tu ulici. Ale ženy se víc skrývají, i když už se na tu ulici dostanou. Měli jsme tu paní, která spala v křoví, aby ji nikdo neviděl. Asi je u žen větší potřeba to selhání skrývat. To máte i s alkoholem – ženy jsou skryté alkoholičky doma, zatímco chlapi jdou do hospody.“

Je evidentní, že gender povahu bezdomovectví zásadně ovlivňuje. Ačkoli jsou ženy ohroženější sociálním vyloučením, v důsledku genderových stereotypů využívají dostupné sociální služby, které by jim umožnily zlepšit situaci, méně než muži. Na druhou stranu jsou ženy častěji ochotné spolupracovat a svoji situaci změnit. „Myslím si, že ženy jsou specifické v tom, že od naší pomoci mnohem víc než muži očekávají porozumění, možnost svěřit se, asi i víc do hloubky. Sociální práce tu není jen o vyřešení toho, jak a kde si najít práci. Ženy mají větší potřebu zkoumat, proč se třeba nedaří tu práci hledat. Kdežto chlap řekne: Tak jsem dneska zas tu práci nenašel,“ podotýká k tomu Kateřina Vavrušová. Ženy bez domova mají oproti mužům více sebekázně, více kooperují, jsou adaptabilnější a solidárnější. Na druhou stranu bývají submisivnější, plašší, nesmělejší a bázlivější. Naučená genderová schémata se ani s tak radikální životní změnou, jako je ztráta domova, zásadně nemění. Sílu genderového řádu potvrzují i zkušenosti klientek azylového domu, které ukazují, jak tento řád funguje i na ulici. Jana při popisu svojí situace říká: „Na ulici jsem byla sama. Protože takových, co jsou venku, je hodně. A říkám, není co závidět. No, těch žen je snad míň, ale o to to mají horší. Prostě chlapi spolu víc drží než ženské. Chlapi jsou ve třech, ve čtyřech, ženské ne. Když nejdou s chlapama, tak samy toho moc nezmůžou. Já jsem s nikým nespolupracovala. Zaplaťpánbůh že to byl jen měsíc, co jsem byla venku.“

Ačkoli Jana sama „typickou“ ženskou roli nenaplnila, velmi jasně popsala situaci, kdy se od mužů v naprosto specifické životní situaci očekává role jakýchsi aktivních ochránců. Hanina zkušenost to potvrzuje: „Tady v Praze jsem byla na ulici skoro čtyři měsíce. To ještě nebyla tehdy zima, ale jak jsem nebyla zvyklá, tak to bylo těžké. Vypadala jsem mezi nimi jako magor. Moje první zastávka bylo Hlavní nádraží. Samozřejmě se mě hned někdo ujal, tam byl tehdy takovej Olda, tak ten mi pomohl. Byl jakoby se mnou, ale nebyl to jeden z těch parchantů, co by se chtěl se mnou jenom vyspat nebo mi dát dávku na ulici. On drogy neuznával. Snažil se mě od těch drog držet, ale ty tam stejně byly.“

Kudy ode dna

Skryté bezdomovectví žen vede k situaci, kdy mohou využívat mnohem méně služeb než muži, případně jednotlivá zařízení nereagují pružně na jejich životní postavení (např. na fakt, že se často jedná o ženy, které mají děti). Ze zhruba stovky azylových domů je jich většina pro muže a jen velmi malé množství zařízení je určeno pro ženy či rodiny s dětmi. Přitom, jak tvrdí Hana, klientka azylového domu pro ženy ve Vršovicích, „na ulici je hodně ženských. Když jsi na ulici, tak to vnímáš. Jsou tam různé tábory, ale je jich hodně, a když se koukáš, tak to vidíš. Ale člověk kolikrát nemusí poznat, že to jsou bezdomovci.“ V Praze je pouze jediný (již zmíněný) azylový dům, který nabízí služby speciálně ženám bez domova. Jako většina podobných zařízení neustále bojuje s podhodnoceným finančním i personálním stavem.

Podle Kateřiny Vavrušové chybí komplexnější práce s klientkami: „Ideální by bylo, kdyby se posílila třístupňová integrace. Pro lidi bez domova fungují nízkoprahová zařízení, noclehárny a azylové domy. Podle mě by tady měla být další navazující zařízení. Jsou tady sice různá chráněná bydlení, ale nic pro naši specifickou cílovou skupinu – pro lidi závislé, pro alkoholiky. V našem zařízení máme třeba zákaz alkoholu. Pokud je klientka alkoholička, musí odejít. A jedinou možností je buď léčebna, nebo žít dál na vlastní pěst. Ideální by bylo zařízení, ve kterém by zaměstnanci uměli pracovat s touhle skupinou. Pak by bylo dobré mít ještě standardní azylový dům, kam by klientky mohly jít po tom roce u nás, když je třeba ještě dořešit nějaké věci. A samozřejmě bychom potřebovali posílit pracovníky na našich zařízeních.“

Dalším významným úkolem je prevence – k té je ale zapotřebí, aby se fenomén bezdomovectví konečně důkladně zmapoval a zanalyzoval, a to především s ohledem na jeho genderový rozměr. S prevencí úzce souvisí informovanost. Dokud si široká veřejnost neuvědomí, že na ulici může skončit de facto kdokoli, je pravděpodobné, že navrhovaná řešení se budou častěji ubírat cestou represe. V neposlední řadě je pak zapotřebí posílit postavení žen a zamezit jejich diskriminaci. Dokud se rovnost mezi muži a ženami nestane nedílnou součástí při rozhodování o opatřeních a postupech v boji proti sociálnímu vylučování, situace se nejspíše bude nadále zhoršovat.

Autorka: Kristýna Ciprová