Moc toho nechci. Byteček a pejska.

Jmenuju se Jana a je mi šedesát let. V roce sedmdesát tři jsem se vdala, bydleli jsme v domečku u Týniště nad Orlicí, dvacet pět let jsem měla takovej normální manželskej život, až na to, že jsme neměli děti. A v roce 1998 mi manžel tragicky zemřel.

A od tý doby se jeho nejmladší bratr začal zajímat o ten barák, ale vyplatit mě nechtěl. Tak mě tam nechal ještě asi do roku 2004 v podnájmu. To jsem bydlela se svým přítelem. V roce 2004 mě prostě vypověděl a ještě že mu dlužím, tak jsem musela doplácet. To mně dali exekučně. Já když jsem byla u soudu, že tam teda budu bydlet v podnájmu a budu platit, tak jsem se ohradila tím, že je to vlastně po manželovi. On to neměl sepsaný s tatínkem, s kterým měli ten barák na půl. Já bych stejně ten barák neudržela, protože se začal bortit a já bych na opravy stejně neměla, ale prostě jsem si myslela, že mě aspoň vyplatí, a ono ne.

No, a když zemřel ten přítel, tak jsem šla k jednomu známýmu, tam jsem bydlela asi tři roky, a pak jsem šla na ubytovnu v Česticích. To je taky tam poblíž Týniště nad Orlicí a tam jsem bydlela pět let a tři roky jsem si tam vzala do opatrování, no, bydleli jsme spolu s jedním chlapem, kterýmu bylo o šestnáct let míň. Ne snad kvůli sexu, to nebylo, protože já jsem ho měla spíš jako syna, všecko jsem pro něj dělala, nakoupila a to. Ale brala jsem si hlavně půjčky. Já ještě pořád musím splácet. To pořád narůstá. Celkem dlužím přes tři sta tisíc. A když se toho dožiju, tak to tak za deset až patnáct let zaplatím. Když se toho dožiju.

No a po třech letech, když ten chlap viděl, že už peníze nebudou, tak se sebral, odjel a já jsem zůstala bez peněz. No, tak jsem ještě jeden měsíc zaplatila a pak jsem odešla z tý ubytovny pryč, s tím, že buďto to nějak skončím, anebo že se uvidí. Na to, abych to skončila, jsem neměla odvahu, no a tak jsem se tak nějak měsíc potloukala po Praze, až jsem se dostala k tomu středisku Naděje U Bulhara. Tam jsem byla asi tři dni a ta sociální U Bulhara mě doporučila sem. Tady se mě ujali a zatím jsem tady. Od května.

Na ulici jsem spala po venku. Po lavičkách, po trávnících, to bylo ještě vlastně to teplý počasí, ale když zapršelo, tak to bylo krutější. Jídlo, to jsem měla u toho Bulhara a tak různě jsem se potloukala. Protože tehdá, ještě než jsem přišla do Prahy, tak jsem se stavila v Plzni a tam mě okradli o peníze, akorát doklady mně nechali. Takže jsem měsíc čekala na důchod. Já mám plnej invalidní důchod a vdovskej. Na ulici jsem byla sama. Protože takovejch, co je venku, je hodně. A říkám, není co závidět. Těch žen je snad míň, ale o to to mají horší. Prostě chlapi se víc spolu držej než ženský. Ty chlapi jsou ve třech, ve čtyřech, ty ženský nejdou. Když nejdou s chlapama, tak samy toho moc nezmůžou. Já jsem s nikým nespolupracovala. Zaplaťpánbůh že to byl jen měsíc, co jsem byla venku.

No, budoucnost, to nevím. Mě to tady v květnu končí, tak buďto bych mohla jít ještě na další rok někam jinam nebo si musím něco sehnat. Nějakou ubytovnu nebo něco. Holt se budu muset do toho května někde poohlédnout po nějakým bydlení. Je tady sociální pracovnice a ta vánm právě řekne, na koho byste se tak mohla obrátit. Ale jináč jsem vděčná za to, že mám střechu nad hlavou a uvaříme si tady a hlavně je tady hygiena, protože ta venku není. Nebo je, ale musíte taky k tomu Bulharovi a tam se můžete teda vysprchovat, převlíct. A to je taky jednou za čtrnáct dní. Je to dost krutý pro ty lidi bez domova. Ale holt dostali se tam svou blbostí – většinou, neříkám, že vždycky, ale většinou – tak z toho zas musejí nějak ven. Já toho moc nechci. Já bych byla ráda, kdybych měla nějakej byteček se vším všudy, že jo. A pejska. A to by mně stačilo.

Zaznamenala: Kristýna Ciprová