Pořídit si první byt. Jak na to? Kam se má člověk na prahu dospělosti obrátit, když se za ním zavřely dveře domova, ať už vlastního, nebo dětského? Mladí lidé na ulici představují další velmi zranitelnou skupinu, pro kterou se nenabízí uspokojivé řešení bytové situace. Míst, kde se dostupně ubytovat, je málo, a tak řada mladých volí cestu squattingu z nutnosti. V dalším z řady setkání skupiny Diskutujeme: o čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví, jsme se díky zkušenostem pravidelných účastníků i mladých hostů z Bolzánky (denní centrum pro lidi bez domova do 26 let) mimo jiné dozvěděli, jak těžké je vyspat se v opuštěném domě.

Představte si, že by vás přišel ve tři hodiny ráno navštívit příslušník policie, vyzval by vás, abyste vylezli z peřin či spacáku a postavili se na chodbu. Pak by vám důkladně prohrabal osobní věci a nakonec řekl, že se máte okamžitě odstěhovat. Teď. Hned. Představte si, že takovou situaci zažíváte každou druhou, třetí noc.

Drkotání zuby v zimě před domem ve strachu o svoje osobní věci, tak občas vypadají noci mnohých mladých lidí obývajících opuštěné domy, jejichž zamčené dveře míjíme po celé Praze. Hosté z Bolzánky – sociální pracovník a tři mladí lidé bez domova – odhadují počet squatovaných objektů v hlavním městě až na tisíc. Kolik obyvatel tyto prostory hostí, není jednoduché zjistit, protože lidé migrují, vracejí se, i nadobro mizí. Policie navíc, až na výjimky, nenechá nezvané nájemníky v domech ani ohřát, natož se pořádně zabydlet. Každopádně squaterů v „domech nikoho“ není málo – ze zkušenosti terénního pracovníka Naděje plyne, že přímo na ulici pravidelně spí ti, kteří jsou bez domova teprve krátce a ještě nepotkali zkušenější spolubydlící – squatery, nebo naopak ti, kteří už nedokáží spolubydlet vůbec, protože z různých důvodů ztratili potřebné sociální dovednosti. Ostatní lidé obývají většinou nelegálně, někdy ale i po dohodě s majitelem, různé opuštěné prostory s rozdílným stupněm (ne)obyvatelnosti. Mladí lidé samozřejmě nejsou jedinou takto žijící skupinou lidí bez domova, jejich situace je však zvláštní v tom, že squat pro ně často znamená první samostatné bydlení.

Bývalá squaterka Zuzka spolu s ostatními zkušenými harcovníky vysvětluje, jak najít bydlení, které v katalogu realitních kanceláří nikdo neinzeruje. Pouliční Anonce využívá jiné prostředky, než papír a internet – je potřeba se seznámit s budoucími spolubydlícími přímo v terénu. „Když jste ženská, jde to snáz“, tvrdí jedna z diskutujících, „někdo se vás vždycky ujme.“ Jenže ten někdo je často muž, jehož ochrana a rada, kde hlavu složit, nebývá zadarmo. Mladé dívky i dospělé ženy čelí sexuálním útokům od těch, kteří původně nabízeli pomoc s hledáním ubytování. V takové situaci je pro ženy důležité jasně vymezit mantinely a říct důrazné „ne“ každému naléhání, dodávají další z diskutujících. „Ne“ však vždy nestačí. Problémy se nelepí pouze na dívky, ale na mladé a nezkušené lidi bez domova obecně.

Kam vlastně položit hranici mezi mladým a dospělým bezdomovectvím? Podle Jakuba, terénního pracovníka z Naděje, nastává zlom kolem 26 let, kdy se dveře Bolzánky pro mladé uzavírají. Přichází chvíle rozhodování, jestli zůstat bez domova nebo se pokusit zařídit jinak. Volba však nestojí pouze na vůli zúčastněných mladých lidí, ale také na pohotovosti exekutorů a policistů, kteří každý pokus získat samostatní bydlení utnou a člověka prostřednictvím pokut a srážek ze mzdy srazí opět na ulici. „Mladí vědí, co je třeba“, říká Jakub, jak toho ale dosáhnout, když vás pro větu v rejstříku trestů nikde na smlouvu nezaměstnají, a pokud přeci jen ano, první výplatu spolkne exekutor? Když úspěšně useknete hlavu obludě jménem „exekuce“, naroste jí nová hlava jménem „kauce“ (záloha placená majiteli bytu), která může ze zákona sežrat až šest nájmů najednou.

Téma bydlení se vinulo celou diskuzí stejně jako všemi předchozími. Položili jsme si také otázku, jaké existují pro mladé lidi alternativy k squattingu z nutnosti. Domy na půl cesty jsou ze zákona o sociálních službách určeny osobám, které „po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež, a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby“.  Pro ty, kteří neprošli jednou či několika z jmenovaných institucí, chybí v domech místa. Nezbývá jim pak nic jiného než se zařadit do zástupu čekatelů na azylový dům pro dospělé a mezi tím využívat služeb Bolzánky.

Situace mladých lidí bez domova jasně poukazuje na nebetyčné nedostatky české bytové politiky. Pořídit si první bydlení není ani pro valnou většinu mladých lidí s rodinným a finančním zázemím jednoduchá věc. Již od počátku samostatného života bez rodičů si s sebou táhnou na krku hypotéku v neustálém strachu, jestli ji budou mít i do budoucna čím živit. Realitkami inzerované „výhodné první bydlení pro mladé“ jim možná přinese úsporu pár tisíc korun, avšak na druhou stranu výdaje v řádu milionů a mnohaletý závazek. Pro ty, kteří již od začátku žádné zázemí nemají, se stává nepřekonatelným schodem k životu v bytě kauce, dluhy a exekuce. Sociální dávky na bydlení nejsou uzpůsobeny tak, aby kauci pokryly. Doplatkem na bydlení ze systému hmotné nouze se sice exekutor nepřiživí, stát však tuto dávku ochotně vyplácí provozovatelům ubytoven, kteří poskytují lidem v nouzi předražené, nejisté a nebezpečné pokoje, z nichž je mohou kdykoliv poslat zpět na ulici. Řada odborníků v oblasti bydlení se shoduje na tom, že bez kvalitního bytového zázemí není cesty z dluhů, nezaměstnanosti a dalších problémů pojících se s bezdomovectvím a proto prosazují princip „housing first“, tedy bydlení především, podle něhož by měli lidé bez domova nejprve sehnat byt a až poté řešit další problémy. Lidé bez domova jsou však sami nejlepšími odborníky na svoji situaci a tak v diskuzi padají komentáře, že si nelze udržet slušnou a dobře placenou práci, když se není kde vyspat, kde se umýt, kde vyprat a usušit pracovní uniformu.

Dalším zásadním problém představují policejní složky, jejichž slogan „pomáhat a chránit“ se na mladé ohrožené lidi bez domova zjevně nevztahuje. I když existují výjimky a někteří policisté lidem bez domova pomáhají, valná většina je opakovaně pokutuje, vyhazuje z jejich obydlí, anebo jim dokonce zakazuje vstup do určitých částí města. Takzvaná „politika nulové tolerance“, jak se opatření, které umožní osobu vykázat například z Prahy 1, jmenuje, se stává oblíbeným nástrojem řady městských zastupitelstev.  Násilí ze strany policie se opět netýká pouze mladých. Velká část lidí bez domova s ním má pestré zkušenosti: rána obuškem přes nohy za to, že spíte ve stanu, či šikana na lavičce, to je denní chléb bez domova bez ohledu na věk.

Měl by tu však být někdo, kdo doopravdy pomáhá a chrání v složité době, kdy se člověk teprve učí sám žít, kdy se formují jeho postoje ke světu. Tuto roli by na svých bedrech neměly nést pouze neziskové organizace, které strádají jak z nedostatku peněz, tak z nedostatku prostoru. Zázemí je nutné k nastartování samostatného života a tím, že ho stát a města neposkytují, posílají ke dnu řadu příslušníků mladé generace.

 

Doporučení pro praxi:

1. Vytvořit sociální bydlení – domy na půl cesty nestačí, protože je jich málo, jejich provoz leží na bedrech neziskových organizací a doba pobytu je v nich omezená. Není možné chtít po mladých lidech, aby úspěšně nastartovali samostatný život, pokud nemají žádné zázemí. V této oblasti vyvíjí politický tlak Platforma pro sociální bydlení, která sdružuje řadu organizací a jednotlivců a při svých jednáních začleňuje lidi bez domova.

2. Kauce – kauce představuje pro řadu lidí nepřekonatelnou bariéru pro získání bydlení. Než dojde k zavedení fungujícího systému sociálního bydlení, měl by se řešit tento problém. Nový občanský zákoník umožňuje majitelům požadovat až šestinásobek měsíčního nájemného. V řadě případů je pak problém získat tyto peníze zpět i přesto, že byt nebyl nájemcem poškozen.

3. Prosazovat politiku oddlužení pro mladé.

4. Stop policejnímu násilí – je potřeba si uvědomit, že neustálé pokutování, vykazování a šikana mladých lidí nikam nevede. Problémy této skupiny se tímto přístupem pouze hromadí a vedou k hlubšímu sociálnímu vyloučení. Policie by měla (nejen) mladým bez domova pomáhat a také je chránit. V této oblasti by se měli příslušníci vzdělávat, získávat zkušenosti od zkušených pracovníků s lidmi bez domova a podobně.

5. Pomoc namísto represe na squattech – v momentě, kdy nejsou dostupné žádné přijatelné náhrady za opuštěné domy, není na místě lidi trestat, když hledají kde hlavu složit. V momentě, kdy se squatteři s majitelem nemovitosti dohodnou, měli by mít možnost uzavřít smlouvu o užívání a řešit otázku bezpečnosti objektu na přijatelné úrovni. Jednou z možností je dát domy do správy neziskových organizací, které pracují v oblasti bezdomovectví a měly by o tuto činnost zájem.

Vlasta Stulíková