Po prázdninovém odpočinku se opět sešla skupina diskutujících s domovem i bez domova posílená o nové členky a členy. Překročili jsme v diskuzi nízké i vysoké prahy azylových domů v Praze a v Londýně, abychom nahlédli dovnitř a zjistili, komu a proč se vyplácí odstraňovat mříže z oken a rušit nesmyslně tvrdá domovní pravidla. Pozornost jsme věnovali také těm, kteří ztrácí domov hned dvakrát, a to v zemi původu a následně v České republice, cizinkám a cizincům.

Diskuzi odstartovalo srovnání zdánlivě nesrovnatelného: azylového domu organizace St Mungo’s v Londýně a anonymního domu českého, který nepatří konkrétní organizaci, ale vzniknul ze slepence zkušeností s azylovým bydlením. Zatímco v Londýně má člověk bez domova klíč od vlastního pokoje, o který se nemusí dělit s jinými lidmi, zato zde může umístit pelech čtyřnohého kamaráda, realita českých azylových domů z pohledu žen bez domova, které jeho dveřmi často i opakovaně prošly, připomíná prostředí vojenského výcvikového tábora.

Podmínky v českých azylových domech nejsou stejné, avšak pravidla různého stupně tvrdosti se objevují takřka všude. Den začíná brzkým budíčkem (od šesti hodin) a společným nástupem. Ty ženy, které se vrátily do domu pozdě z noční směny, nemají možnost se dostatečně prospat a načerpat síly do nového dne. I přesto mají v podstatě štěstí, protože některé azylové domy pozdní příchody bez včasného nahlášení vůbec neumožňují a tak není příležitost přijmout náhodnou noční brigádu. Práce zadarmo si však ženy na azylech užijí dost při dělání takzvaných „rajónů“ – pravidelných neplacených úklidů.

Nepracovní důvody pro pozdní příchod se v některých domech nepřipouští. Když se žena vrací domů, musí podstupovat dechovou kontrolu a v případě, že míra alkoholu v krvi překročí stanovenou hranici, čeká ji trest obíhání kolem bloku zástavby. Pokud žena po dlouhém dni projde vrátnicí bez problému, nečeká ji zrovna útulný pokojíček. Věšet výzdobu na zdi je zakázáno, na pokoji nesmí být ani rybička, natož pes, v oknech jsou mříže, na vedlejší posteli jedna nebo i více spolubydlících, které nemají vlastní klíče. Pozvat si návštěvu není umožněno.

Dům s vojenským režimem je však přes veškeré své nešvary pro lidi bez domova často luxusem, na který někdy čekají dlouhé měsíce a na který řada lidí při svém postavení vůbec nedosáhne. Azyl často nenacházejí cizinci a cizinky, a to jak politický, tak v podobě střechy nad hlavou. Lidé ze zemí Evropské unie omezené šance získat sociální pomoc mají. Na cizince z takzvaných třetích zemí však často čekají jen zavřené dveře. Tito lidé ztrácejí domov hned dvakrát – ten v zemi původu a druhý zde v Čechách. Pokud cizinec nebydlí, pak tady v České republice ze zákona nemá co dělat. Majitelé domů však i řádně platící cizince nechtějí kvůli předsudkům do bytu přihlásit a tak se tito lidé ocitají bez adresy. Prokousat se stohem dokumentů v cizokrajném českém jazyce a naplnit přísná pravidla není snadné a v případě, že přijdete o legální pobyt, nesmíte se na našem území zdržovat. Celá zem se potom stává bezdomovem bez možnosti najít někde bezpečný úkryt.

Jde to však celé i jinak… Azylový dům pro ženy v Londýně žádným z výše uvedených nešvarů netrpí (ale ani tady nemají cizinci dveře zcela otevřeny). Nemusíme však jezdit až do Londýna, u sousedů ve Vídni zastávají jednoduchou filosofii. Bez pevného, teplého a příjemného zázemí se člověk těžko zvedne ze dna, najde si práci a srovná si život. A proto je důležité takové prostředí vytvářet.

Služby, které dohlíží a trestají, jsou vlastně zcela neúčinné. Jak řekla jedna z účastnic diskuze, trestáme lidi za to, z čeho je chceme vytáhnout. Lidem bez pevného zázemí předhazujeme to, že nemají pevný denní režim a nedokáží dodržovat pevná pravidla. Taková politika služeb nikam nevede. Naopak odstraňování bariér v podobě mříží a nesplnitelných pravidel se vyplácí. Azylový dům nemusí být malým vězením, ale naopak prvním bezpečným zázemím, kterého se lidem bez domova dostalo. V takovém případě je jeho existence nedocenitelná.

Proč zatím nemáme azylové domy, které poskytují bezpeční, podporu a pro některé odrazový můstek do dalšího bydlení, i u nás? Je všechno vinou zlovolných českých sociálních pracovníků, kterým některé diskutující ženy bez domova nemohou přijít na jméno? Těžko, vždyť sami tito pracovníci nemají pevné pracovní zázemí a čelí nepřekročitelným bariérám. Existují bariéry malé a velké. Vlídný přístup, kreativní práce s pravidly a schopnost reagovat pružně řadu z nich účinně odbourá a je v moci sociálních pracovníků. Zajistit však samostatné pokoje či byty od města, je úkolem, který vyžaduje soustavný tlak mnohem širší skupiny lidí – aktivistů z řad lidí bez domova a s domovem z různých sektorů, kterým není lhostejná bytová politika.

Doporučení pro praxi:

1. Zázemí především – ze zahraniční zkušenosti je patrné, že lidé bez domova získávají větší šanci dostat se ze své situace v momentě, kdy mají vytvořeno bezpečné zázemí. Nejprve je tedy důležité poskytnou pevnou střechu nad hlavou.

2. Domlouvat se na pravidlech – pravidla domu probírat s jeho obyvateli. Ve velké části azylových domů nemají jejich obyvatelé možnost ovlivnit domovní řád a pravidla služby.

3. Odstraňovat malé bariéry – řada omezujících pravidel azylových domů je vymáhána zbytečně. K tomu, aby se jejich obyvatelé cítili lépe, jsou potřeba často jen malé kroky v podobě změny chování zaměstnanců.

4. Spojit se v bourání větších bariér – získat prostory pro samostatné pokoje či samostatné byty je úkolem, který by neměl ležet pouze na bedrech už tak přetížených sociálních pracovníků a pracovnic. V tomto úkolu by se měli spojit lidé bez domova, odborníci i aktivisté.

Vlasta Stulíková