Prázdné, chátrající, ale pevně uzamčené domy znetvořují město stejnou intenzitou jako život na ulici znetvořuje člověka a jeho duši. Přesto, když se pozorně podíváme, zjistíme, že je najdeme ve stejném prostoru. Lidi bez domovů, a domovy, které nemají člověka. Jeden takový, obehnaný řetězem, stojí léta v ulici Washingtonova. Vlastní jej Ministerstvo spravedlnosti. Hned o pár metrů dál, kousek odsud, na dohled, na lavičkách v sedě pospávají smutné ikony pražského Hlavního nádraží. Když tudy do Washingtonovy procházíme, vzpomenu si na slova šedesátileté Dany. „Nejhorší je ta únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, zima není tak hrozná, nejhorší je že nemůžeš spát“. Ministerstvo čeho? Výsměchu?

Helena, Jana, Nikol, Linda a Zuzka jsou „naše“ ženy bez domova. Na barák ve Washingtonově vyvěsily transparenty „Pracujeme a chceme i bydlet“ a „Dejte šanci lidem bez domova!“. Byli jsme tam s nimi, a vyzvali jsme kolemjdoucí k zamyšlení: Proč mají lidé umrzat před dveřmi zamčených domů? Proč dopouštíme tenhle drastický paradox dnešní doby? Pokud jste na nás v ulicích narazili, nabídli jsme řešení. Mohli jste podepsat petici za uzákonění možnosti obydlování nevyužitých domů, a mohli jste již tradičně ochutnat jídlo z dílny „kuchařek bez domova“. Společně jsme se zasnili o lepším světě, a naše kuchařka Helča to navíc to shrnula slovy: „Do tohohle baráku bychom se vešli všichni. Naše kuchyně, pokojíčky, kancelář, tohle by mohl být domov pro sto lidí. Všichni z Hlaváku.“

Autor: Rad Hetmánková

Prohlášení a informaci k domu ve Washingtonově naleznete zde.