„vážím si bezejmenných které nikdo neocení
kteří nehledají obdiv a tak je vidět není
chci jim poděkovat vím že přece bez nich
by to celé bylo těžší i když je vidět není“
Napsala Martina Malinová
Eva. Mluvčí všech POULIČNÍCH ŽIVLŮ, hvězda projektu HotKarot/Mrkev v rohlíku, SUPERHRDINKA, „šťastnej bezdomovec“, Kuchařka bez domova, teréňačka Jako doma, která to spolu se Zuzikem vymyslela, spisovatelka-povídkářka, expertka na ženské bezdomovectví… To všechno mě napadá, když na Tebe myslím, Evíku. Pomáhala jsi prvním krůčkům Jako doma. Když jsme se Tě zeptali, zda chceš s námi vařit, neváhalas a za dva dny jsi nás už reprezentovala na benefiční akci. Hodně jsi jedla, a vůbec ne vegansky, a nebála ses to říct. Ovšem sójové řízky (od Šturmiče) o Vánocích jsi milovala. A lepší pórkovou polívku, než od Tebe, jsem snad od nikoho nejedla. Bavilo Tě povídat si se studentama a studentkama, ale i kdekoliv na konferenci. Já si naopak ráda četla ve tvém Bezdomovníčku. Dokonce jsem z něj části přepisovala, aby mohly vyjít v časopise Nový Prostor. Pomáhala jsi hluché paní bez domova a hádala ses, že je to diskriminace, když ji něchtějí vzít na loď, protože neslyší. Posílalas mě s čajem před barák naší kanceláře, abych ho donesla ženskejm, co tam sedávaly a žádaly kolemjdoucí o peníze. Z legrace jsi mi říkala „paní ředitelko“, ale myslelas to s láskou, aspoň já to tak cítila. Jindřišce si upletla moc hezký žluto-zelený svetr a k němu ponožky. Hledala sis recepty, které budeme vařit v Jídelně, a byla první ze dvou zaměstnaných Kuchařek. Martinu Veselovskému jsi to v DVTV nandala tak, že se tomu doteďka všichni v Jako doma smějeme. Evíku, mám tě moc ráda a budeš mi chybět. Nám všem. Jako doma už nikdy nebude takové! A mohla bych psát dál a dál, protože jsi byla skvělý člověk, skvělá kamarádka a nikdy bys nikoho nenechala ve štychu. Pusu, ať jsi teď kdekoliv, v mém srdci jsi největší pouliční živel světa navždy. Díky, že jsi byla a že už zůstaneš v mém životě!
Napsala Lexa
