Brzo ráno 25. dubna odlétala skupina sedmi lidí z Jako doma do Norska na studijní pobyt zaměřený na život drogově závislých, lidí bez domova a lidí živících se sexbyznysem.

Tenhle let jsem si pro sebe nazvala „Bezdomovci jdou do nebes“. Letadlem jsem letěla poprvé. Bylo to napínavé, ale hezké. Pak už jsme konečně byli v Oslu a ubytovali se.

Hned druhý den ráno jsme navštívili centrum Reform. Tahle organizace se mimo jiné věnuje práci s násilnými muži, aby nepáchali násilí na svých blízkých. Víc než polovina mužů, kteří tohle násilí páchají, zažila násilí v dětství. Nebývají to lidi z ulice. Jejich kampaň proti násilí na ženách používá symbol knoflíku se čtyřmi dírkami, z nichž každý prý něco znamená. Ale na to nám vedoucí s úsměvem a omluvou odpověděl, že na to vždycky zapomene. Ale to nevadí, důležité podle mě je, že se snaží pomoct lidem, od nichž se každý odvrací a které každý odsuzuje.

Naše další návštěva mířila do nemocnice Armády spásy, která je určená lidem drogově závislým a nemocným lidem z ulice. Už při vstupu nás všechny překvapilo vybavení, přepych a čistota. Tahle nemocnice pro chudé se nemusí stydět za nic. Podobnou nemocnici mají málokdy i běžní lidé. Veškeré vybavení, pokoje, koupelny, perličkové vany, masážní místnosti i jídelny jsou na vysoké úrovni. Nemocní muži a ženy mají oddělené pokoje, a na pokojích jsou po jednom. Veškerá léčba tu je zdarma a anonymní, tedy i bez dokladů a pojištění. Délka léčby může trvat i šest měsíců. Drogově závislí tu nemají úplně svévolný pohyb, jen s doprovodem. Lékaři a sestry jsou tady nonstop a během jídla sedí s pacienty u jednoho stolu.

Další fascinující věc na téhle nemocnici je to, že má sedm lůžek pro umírající lidi – pro drogově závislé, nemocné a staré. Je úžasné dát starému nebo nemocnému člověku, který je na ulici, možnost umírat důstojně.

Další naše návštěva směřovala do norského Červeného kříže. S našimi hostiteli jsme se potkali v malé kavárničce. Všichni byli moc milí a pohostinní. V kavárničce se lidé z ulice potkávají a chodí sem na kávu a čaj, posedět si, číst noviny, koukat na televizi, malovat a dělat různé další aktivity. Je určena hlavně lidem drogově závislým, ale může tam každý. Jednou za měsíc dělají společný oběd (ten se dělá pro ostatní každý den). Každou sobotu je otevřeno pro veřejnost. Veškeré služby jsou zdarma a otevřeno je po celý rok. Kavárna funguje spíš jako komunita, nepomáhají tu třeba s vyřizováním dokladů. Ale všichni jsou moc milí a přátelští a mnoho pracovníků jsou bývalí uživatelé drog, kteří se vyléčili a začali tu pracovat jako dobrovolníci. Potkali jsme tam divadelní režisérku, která tam také pracuje. Zajímalo ji divadlo, které jsme hrály s Jako doma. Pak nám vysvětlila, že režíruje podobné divadlo, jako jsme měly my. Nakonec jsme se přesunuli do jídelny, kde nás pozvali na oběd. Byl perfektní, dostali jsme guláš z velryby s rýží.

Ženy a sexbyznys

Dále jsme navštívili organizaci Pro Sentret, která pracuje se ženami a trans lidmi z celého světa, které poskytují sexuální služby. Situace v Norsku je jiná než u nás. Nejsou tu žádné kluby nebo erotické bary, a stíhaní mohou být ti, kdo si sexuální služby kupují, ne ti, kdo je nabízejí.

V Pro Sentret pracují jen ženy. Poskytují nejrůznější služby: ženy si tu mohou vyprat, umýt se, koukat na televizi, popovídat si. Organizace má i svoji kliniku, kde se léčí i nemoci jako žloutenka typu C. Služby jsou anonymní a zdarma. Podmínka je, že se tu nesmí užívat drogy.

Ženy, které pracují v sexbyznysu, musejí čelit předsudkům. Mnoho z nich je také přinuceno násilím, často jde o ženy ze zemí mimo EU. Organizace takovým ženám pomáhá získat status a zprostředkovává jim, v případě jejich zájmu, bezpečný návrat domů. Terénní pracovnice chodí do terénu rozdávat kondomy a reakce žen je dobrá.

I tohle centrum je jedno z mála, kde pomáhají ženám s láskou, úctou a pochopením. Je to moc hezké, že když má člověk problémy, každý si na něj ukazuje prstem nebo odvrací pohled, že může přijít na místo, kde ví, že se k němu budou chovat hezky.

Dále jsme navštívili zastřešující organizaci azylových domů. Ta se většinou zabývá ženami, s nimž se obchoduje a na nichž je pácháno násilí. Tady mě překvapila jedna věc. Když v ČR přijde do azylového domu pro oběti domácího násilí žena s tím, že žije v násilném vztahu, musí mít potvrzení od lékaře, vyplnit spoustu formulářů a dalších formalit. V Norsku zaklepe na dveře a hned dostane místo na azylu, včetně služeb jako je jídlo z potravinové banky nebo odborníka, který se jí věnuje, a to až na dobu jednoho roku. To platí pro ženy bez dětí i s dětmi. Vše je zdarma a bez nutnosti mít doklady.

Mnoho žen, které zažívá domácí násilí, jsou cizinky. Aby získaly norské občanství, musí být aspoň tři roky vdané za Nora – do té doby je vlastně jejich existence závislá na manželovi. Další bariéra u cizinek je strach, že jim stát odebere děti. Navíc, řada žen se stydí říct, že žije v násilném vztahu.

A tak je dobře, že existuje místo, kam žena může přijít a dočkat se pomoci okamžitě. Škoda, že to tak není v ČR. I tady na nás byli moc milí a přátelští.

Jedna z našich posledních návštěv směřovala do noclehárny Natthjemmet, jejíž zástupce jsme potkali už v Praze na jednom semináři o ženském bezdomovectví. Snaží se tady být co nejdemokratičtější a fungovat jako rodina, v rovnováze a s minimem pravidel. Noclehárna je pro ženy na ulici a v sexbyznysu. Příchod do noclehárny je možný nejpozději do 3 hodin ráno, odejít je nutné nejpozději v poledne. Uvnitř je možné užívat drogy a alkohol a kouřit. Noclehárna je otevřená Norkám i cizinkám. Ženy v tísnivé sociální situaci, které tady přespávají, často mají špatné zkušenosti s lidmi a bývají uzavřené. Často mají i špatné zkušenosti se zdravotním personálem, a tak, i když mají zdravotní problémy, k lékaři nejsou. Proto Natthjemmet poskytuje i zdravotní péči.

Vedoucí azylu podle mě musí mít velkou duši a musí mít rád lidi. Na otázku, jak řeší případnou agresi ubytovaných, řekl velice hezkou myšlenku, že za každou agresí je zraněná duše. Když se najde ten problém a pomůže se zraněné duši, tak agrese už není. A že když nejsou přísná pravidla, nejsou problémy. A kde je láska a pochopení, tam není ani agrese. Velice hezká slova. Škoda, že takhle nepřemýšlí každý, mohlo by na tomhle světě být líp.

Růženka

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z Fondu bilaterální spolupráce v rámci programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.