V prázdném domě Jako doma

Prázdné, chátrající, ale pevně uzamčené domy znetvořují město stejnou intenzitou jako život na ulici znetvořuje člověka a jeho duši. Přesto, když se pozorně podíváme, zjistíme, že je najdeme ve stejném prostoru. Lidi bez domovů, a domovy, které nemají člověka. Jeden takový, obehnaný řetězem, stojí léta v ulici Washingtonova. Vlastní jej Ministerstvo spravedlnosti. Hned o pár metrů dál, kousek odsud, na dohled, na lavičkách v sedě pospávají smutné ikony pražského Hlavního nádraží. Když tudy do Washingtonovy procházíme, vzpomenu si na slova šedesátileté Dany. „Nejhorší je ta únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, zima není tak hrozná, nejhorší je že nemůžeš spát“. Ministerstvo čeho? Výsměchu? Zobrazit více

Útulek

Jednou jsem se procházela po Rybalkově ulici směr dolů k tomu velkému parku Grébovka. Zahlédla jsem v dálce pejska, který měl nejspíše hlad, hrabal se tam v odpadcích… Bylo mi ho líto!! Tak jsem si řekla, že mu něco koupím v krámu, když jsem vyšla ven, byl už pryč. V tu ránu mi blesklo hlavou, že né každý má domov a štěstí být v rodině. Ať to jsou zvířata či lidi a dokonce i děti. Útulek, když se na to podívám z mýho hlediska, je něco podobného jako dětský domov. Nevím proč, ale je to podobný… Když rodiče nemají na uživení rodiny či nemají prostředky, aby se postarali o klidný život svým dětem. Tak je odevzdají a děti skončí v dětském domově. Podobně je to s psíkama, koupej si lidi štěňátko, chvíli ho mají u sebe, psík vyroste a lidi se ho vzdají, protože nemají sílu se starat o sebe či ješte o psíka. A ten psík skončí v útulku. Jenže dětský domov má výhodu. Můžete navštěvovat své děti, a neutrácejí je. Ale psíky ano! Když jsou starý nebo nemocní nebo je nikdo nechce. To si myslím já: Nikola Kotlárová – Aranka.

Past sociálna

Instantní řešení bezdomovecké problematiky vypouští pražský magistrát do pléna v pravidelných intervalech, a tak tentokrát putuje napříč periodiky zpráva o záměru vyčistit MHD od všudypřítomného zápachu, který obtěžuje cestující. Přimět bezdomovce, identifikované magistrátem jako původce tohoto problému, aby se umyli, bude podle primátora Hudečka nákladným úkolem: „Nebude to levné, ale vycházíme z toho, že je to sociopatologický jev, který měl být řešen již dávno“1 Zobrazit více

Zrcadlo duší na karlínských trzích

Také jste se minulou sobotu zastavili na Karlínských farmářských trzích? Také se vám událo něco zvláštního? Leckterý nakupující se zde stal obětí skupinky zvláštních tvorů připomínajících bílé zakuklence. Ti si našli škodolibé zalíbení v poněkud nezvyklé činnosti.  Občas se k vám jen tak s úsměvem přidružili, občas stáli opodál, a jindy zase napodobovali každý pohyb, každé vaše slovo. Možná vás trochu znervóznili, možná vás rozesmáli, možná vás vyděsili k smrti, tak jako místního policistu, který před nimi utekl až za zeď kostela.

Celý trik spočíval v tom, že když vás tihle „zrcadlící klauni“ obklopili a vy se na ně zlobili, dočkali jste se obrazu vlastního vzteku.  Když jste se ale na ně smáli, také jste se s úsměvem setkali. Byli neškodní, jejich cílem nebylo děsit, naopak.  Herečky a herci spolku DivaDno přišli rozproudit atmosféru na trzích a připomenout lidem, že ať už na kterémkoli konci společnosti stojíme, můžeme se společně potkávat bez předsudků. Herci DivaDna jsou totiž lidmi bez domova. Další akce z dílny Jako doma se tak pokusila o sbližování světů těch, co domov mají, s těmi, co tolik štěstí neměli.

Více o DivaDnu naleznete zde, fotografie z akce v naší galerii.