Jako doma v Salé

Je bezdomovectví žen jiné než to mužské? Jaké jsou příběhy žen bez domova? Jak vypadá sexismus, když dojde na život na ulici? Co si o tom myslí samotné ženy bez domova? Ve středu 13. listopadu se budeme  bavit o ženském bezdomovectví, jeho (ne)viditelnosti a specifikách. Potkáte ženy bez domova, které představí projekt Kuchařky bez domova a jednu či dvě ze svých veganských pochutin. Vše v Infoshopu Salé, Orebitská 14, Praha 3.

Anděl

Snažím se na to nemyslet. Ale zároveň pořád myslím na to, jak napsat svojí myšlenku. Dětský domov! Je to myšlenka, která je pro mě citlivá a celkem i smutná. Dětský domov nám toho moc nedal. Mluvím za sebe! Dal mi domov, teplo, jídlo, přátele a skorem vše, co jsem si přála k Vánocům. Ale tak by to nemělo být!

Dětský domov by měl být chudý… A dávat dětem jen to, co si můžou samy v budoucnu dovolit. Člověk si zvykne na to, co dostává, mno… Hlavně by měl dětský domov děti připravit na život, ukázat, co je venku, za dveřmi. Pár mých známých (možná já) to po skončení v dětským domově nezvládlo. Dětský domov by nás měl spoustu naučit. Jak si dojít na sociálku či jiné úřady, ale moc toho tam není.

Myslím, že je to chyba. Naštěstí jsem se s tím nemusela tolik potýkat. V 16ti letech jsem potkala svého anděla, který si mě postupem času vzal k sobě, k dalším andělům. Mám maminku, kterou mám moc ráda, ale anděl je jen jeden.

Napsala: Nikoleta Aranka Kotlárová

V prázdném domě Jako doma

Prázdné, chátrající, ale pevně uzamčené domy znetvořují město stejnou intenzitou jako život na ulici znetvořuje člověka a jeho duši. Přesto, když se pozorně podíváme, zjistíme, že je najdeme ve stejném prostoru. Lidi bez domovů, a domovy, které nemají člověka. Jeden takový, obehnaný řetězem, stojí léta v ulici Washingtonova. Vlastní jej Ministerstvo spravedlnosti. Hned o pár metrů dál, kousek odsud, na dohled, na lavičkách v sedě pospávají smutné ikony pražského Hlavního nádraží. Když tudy do Washingtonovy procházíme, vzpomenu si na slova šedesátileté Dany. „Nejhorší je ta únava. Nejhorší je, že se nemůžeš natáhnout, jsi unavená, pořád hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo neokradl, zima není tak hrozná, nejhorší je že nemůžeš spát“. Ministerstvo čeho? Výsměchu? Zobrazit více

Útulek

Jednou jsem se procházela po Rybalkově ulici směr dolů k tomu velkému parku Grébovka. Zahlédla jsem v dálce pejska, který měl nejspíše hlad, hrabal se tam v odpadcích… Bylo mi ho líto!! Tak jsem si řekla, že mu něco koupím v krámu, když jsem vyšla ven, byl už pryč. V tu ránu mi blesklo hlavou, že né každý má domov a štěstí být v rodině. Ať to jsou zvířata či lidi a dokonce i děti. Útulek, když se na to podívám z mýho hlediska, je něco podobného jako dětský domov. Nevím proč, ale je to podobný… Když rodiče nemají na uživení rodiny či nemají prostředky, aby se postarali o klidný život svým dětem. Tak je odevzdají a děti skončí v dětském domově. Podobně je to s psíkama, koupej si lidi štěňátko, chvíli ho mají u sebe, psík vyroste a lidi se ho vzdají, protože nemají sílu se starat o sebe či ješte o psíka. A ten psík skončí v útulku. Jenže dětský domov má výhodu. Můžete navštěvovat své děti, a neutrácejí je. Ale psíky ano! Když jsou starý nebo nemocní nebo je nikdo nechce. To si myslím já: Nikola Kotlárová – Aranka.

Past sociálna

Instantní řešení bezdomovecké problematiky vypouští pražský magistrát do pléna v pravidelných intervalech, a tak tentokrát putuje napříč periodiky zpráva o záměru vyčistit MHD od všudypřítomného zápachu, který obtěžuje cestující. Přimět bezdomovce, identifikované magistrátem jako původce tohoto problému, aby se umyli, bude podle primátora Hudečka nákladným úkolem: „Nebude to levné, ale vycházíme z toho, že je to sociopatologický jev, který měl být řešen již dávno“1 Zobrazit více