Dobrá i zlá média a lidi bez domova

Nezisková společnost Jako doma – Homelike by ráda navázala na řadu setkání mezi lidmi bez domova a s domovem s názvem ,,Diskutujeme: O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví.” Jako doma se také inspirovalo maďarskou organizací ,,Město pro všechny”, jejíž zástupkyně v rámci projektu prostřednictvím FES vloni navštívily Prahu a podobné semináře pořádají. Vzdělávací semináře budou probíhat diskusní formou, za účasti odborníka či odbornice na danou problematiku, týmu Jako doma, žen bez domova, se kterými Jako doma spolupracuje. V průběhu projektu proběhne pět vzdělávacích setkání. Na akce bude připraveno občerstvení od Kuchařek bez domova. Budou probíhat v prostorách Jako doma a jejich délka je odhadovaná na cca tři hodiny.

Média

První seminář proběhl ve čtvrtek 21.5.2015 od 16:00, na téma Média. Media dnešní doby na nás stále pohlíží jako na odpad. Jako jednotlivci jsme pro společnost nezáživné. Jediné, co je zajímá je naše temná stránka života, ale to podstatné a důležité, je nezajímá.

Co jsou média?

Media jsou věci, které nás denně ovlivňují, pronikají k nám ze všech stran. Noviny, televize, rádio, internet a další. Toto všechno jsou média, která na nás mají nějaký vliv. Ať dobrý či špatný. Ve většině případech jsme se setkaly se špatnými zkušenostmi na straně lidí (žen) bez domova. Bohužel, nikdy si nemůžete být jisti tím, že to, co řeknete mimo kameru, se v televizi nebo na jiném místě neobjeví. Sestříhané či vyretušované záběry jsou dnes na denním pořádku. I Vám se to může stát. Informujte se o tom, jaká máte práva a nenechte se obelhat ani odbýt. Zobrazit více

Předsudky nejsou fér aneb co přinesl seminář o multikulturalismu

Multikulturalismus byl tématem druhého semináře v rámci našeho vzdělávání pro ženy bez domova. Motto znělo: Pokusme se společně vyvrátit některé mýty o životě lidí, kteří s námi nemusí sdílet stejnou řeč, ale sdílí stejné podmínky. Věřím, že spousta z nás, ať jsme s domovem nebo bez něj, se setkala ve svém životě s předsudky, nedůvěrou … a nás, kteří jsme v něčem jiní, se to týká o něco víc.

Být jiný, být menšina, být jiné národnosti, být Rom, být gay, být žena bez domova – je vždy o něco těžší. Spousta z nás, žen bez domova, zažila diskriminaci na vlastní kůži. A právě proto, že nemáme vlastní domov, máme za sebou i pár těžkých chvil a nefér jednání.  A proto si myslím, že k tématu multikulturalismu jsme si měly co říci. Zobrazit více

Neberte nám naše životy!

Rádi bychom chodili do práce, platili účty, bydleli ve svém a zakládali rodiny. Bohužel nemáme tolik možností a prostředků, aby náš život byl o trošku lepší. Chtěli bychom nalézt cestu, která nám ukáže to světlo na konci tunelu. Nežádáme miliony. Požadujeme pouze TOLERANCI a RESPEKT. Respektujeme se navzájem, tak proč je pro Vás těžké to pochopit?!
NEBERTE NÁM NAŠE ŽIVOTY!!!
Vzali jste nám všechno, co jsme měli. Tak si to teď vezmeme zase zpátky.

————————-

Nesnáším pohledy lidí, kteří se Vám snaží vlést do hlavy a zjistit, na co vlastně myslíte.
Kdyby se nejdřív zamysleli sami nad sebou, a pak až řešili věci, do kterých jim nic není.
Zameťte si hlavně před vlastním prahem!!!

napsala Kateřina Mašková, Kuchařka bez domova a autorka komiksu Kam zmizela naděje

Naše fotoreportáže z Kliniky

Na začátku prosince, ještě když v pražské Jeseniově ulici fungovalo Autonomní kulturní a sociální centrum Klinika, jsme se tam vydaly udělat fotoreportáže. V rámci kurzu Pošli to dál!, který je určen mladým ženám ohroženým násilím nebo bez přístřeší, jsme vybaveny radami Terezy Krobové z Aktuálně.cz fotily, zpovídaly místní obyvatele a procházely Kliniku od sklepa po půdu. Jak vypadala Klinika očima budoucích reportérek, se můžete podívat níže.

Fotoreportáž Nikss a Mery

Fotoreportáž Kačky

 

Většina z nás se snaží, aby náš život nestál úplně za prd

 Naše kuchařka Kačka nabízí svůj pohled na společnost a život bez domova. O sobě  říká „… jsem upřímná, někdy až příliš. Nesnáším focení, miluji kreslení v jakékoli  formě. No a ještě – život na ulici jsem si nevybrala dobrovolně. Každý den s tím  bojuji a snažím se, aby to bylo jinak.“

 Přečtěte si její článek na Material times 

Video: Superhrdinky bez domova

A2larm - Apolena Rychlíková: Lidé bez domova jsou až příliš často nahlíženi skrze to, co jim chybí – domov. Málokdy však pátráme po tom, co naopak umí, v čem mají navrch a v čem jsou dobří. Za podpory obecně prospěšné společnosti Jako doma ženy bez domova vaří, pečou, věští budoucnost, háčkují, malují, sbírají zapomenuté knihy, veřejně mluví, organizují se, pečují o druhé. Za maskou bezdomovectví se zkrátka skrývají superhrdinky dnešní doby! Mají superschopnosti, o nichž jsme dosud nic netušili, a dovedou si je udržet – i když se třeba stěhují z azyláku do azyláku, z ubytovny na ubytovnu, ráno vstávají s dalšími třemi a více nocležníky na pokoji, stojí fronty na toaletu a koupelnu, anebo jsou prostě na ulici.

Omáčky bez domova // Street Sauce

Recept na omáčku vznikl na základě životního příběhu Evy – jedné z žen, která se ocitla na ulici. Nyní díky sdružení Jako doma pracuje jako kuchařka v pouliční kuchyni. Jeden z pokrmů, který pravidelně vaří, je i mrkev v rohlíku s vlastní příběhovou omáčkou. Recept na omáčku pro kuchařku Evu vytvořila skupina Cancel, která s konceptem digitálních omáček a otevřeného receptáře pracuje již několik let, omáčky pravidelně servíruje ke svému pokrmu HotKarot – mrkvi v rohlíku. Podívejte se na video, které běží v nekonečné smyčce od 21-06-2014 do 20-09-2014 v Galérii Cypriána Majerníka, v ulici Ventúrska 9, v 2. poschodí, v Bratislavě na výstavě Práce.

Zobrazit více

Zuzka a Helena, jejich sny a Jako doma

 

„Je opravdu velmi snadné se dostat na ulici. Stačí udělat jeden chybný krok – a někdy ani ten ne – když ženě zemře manžel a zanechá po sobě velké dluhy, když partner ženu vyhodí z domu, když žena odchází z dětského domova a nemá předem zajištěné potřebné zázemí…“ - toto potvrzují také Helena a Zuzka, dvě ženy, se kterými jsme hovořili o jejich situaci a také o tom, jak se s pomocí Jako doma snaží „odrazit se ze dna.“

Jako obvykle, řeč je o ženách bez domova, o kuchařkách bez domova, jejich snech, jejich umění, o tom, kam míříme, a jak společne vaříme.  O tom kam jsme se za poslední rok posunuli/y se doslechnete v reportáži rádia Proglas.

 

 

Anděl

Snažím se na to nemyslet. Ale zároveň pořád myslím na to, jak napsat svojí myšlenku. Dětský domov! Je to myšlenka, která je pro mě citlivá a celkem i smutná. Dětský domov nám toho moc nedal. Mluvím za sebe! Dal mi domov, teplo, jídlo, přátele a skorem vše, co jsem si přála k Vánocům. Ale tak by to nemělo být!

Dětský domov by měl být chudý… A dávat dětem jen to, co si můžou samy v budoucnu dovolit. Člověk si zvykne na to, co dostává, mno… Hlavně by měl dětský domov děti připravit na život, ukázat, co je venku, za dveřmi. Pár mých známých (možná já) to po skončení v dětským domově nezvládlo. Dětský domov by nás měl spoustu naučit. Jak si dojít na sociálku či jiné úřady, ale moc toho tam není.

Myslím, že je to chyba. Naštěstí jsem se s tím nemusela tolik potýkat. V 16ti letech jsem potkala svého anděla, který si mě postupem času vzal k sobě, k dalším andělům. Mám maminku, kterou mám moc ráda, ale anděl je jen jeden.

Napsala: Nikoleta Aranka Kotlárová

Útulek

Jednou jsem se procházela po Rybalkově ulici směr dolů k tomu velkému parku Grébovka. Zahlédla jsem v dálce pejska, který měl nejspíše hlad, hrabal se tam v odpadcích… Bylo mi ho líto!! Tak jsem si řekla, že mu něco koupím v krámu, když jsem vyšla ven, byl už pryč. V tu ránu mi blesklo hlavou, že né každý má domov a štěstí být v rodině. Ať to jsou zvířata či lidi a dokonce i děti. Útulek, když se na to podívám z mýho hlediska, je něco podobného jako dětský domov. Nevím proč, ale je to podobný… Když rodiče nemají na uživení rodiny či nemají prostředky, aby se postarali o klidný život svým dětem. Tak je odevzdají a děti skončí v dětském domově. Podobně je to s psíkama, koupej si lidi štěňátko, chvíli ho mají u sebe, psík vyroste a lidi se ho vzdají, protože nemají sílu se starat o sebe či ješte o psíka. A ten psík skončí v útulku. Jenže dětský domov má výhodu. Můžete navštěvovat své děti, a neutrácejí je. Ale psíky ano! Když jsou starý nebo nemocní nebo je nikdo nechce. To si myslím já: Nikola Kotlárová – Aranka.