Můj život je příběh, kterej ještě neskončil a kterej doufám skončí dobře.

Jsem z Moravy, z Jablunkova. Jak jsem se sem dostala? Dostala jsem se sem, protože a jelikož jsem měla problémy s drogama. A slyšela jsem o organizaci Teen Challenge, která je tady za Prahou. Tak jsem se rozhodla, že tam pojedu a tím to všechno začalo.

No, ale začnu od dětství, jo? Protože všechno na sebe navazuje. Narodila jsem se tady za Prahou, pak se naši odstěhovali na Moravu, když mi bylo půl roku, za babičkou, tam jsme žili u prarodičů. Pak se rodiče rozvedli. Já jsem ale byla závislá na babičce. Jenže máma měla problémy s alkoholem, byla závislá a babičce asi došla trpělivost, tak našla mamce byt. Když mi bylo devět, tak jsme se odstěhovali, což byla pro mě rána. Myslela jsem, že to bez babičky nepřežiju. Pak, když mi bylo deset, máma poznala svýho novýho partnera, mýho otčíma. A pak to bylo ještě větší peklo, protože máma pila, on taky, a nesnášel nás, protože jsme nebyli jeho, a taky jsme byli míšenci. Myslím, že to zanechalo následky, protože člověk se v tý době nemohl nijak bránit. Trvalo to do mejch sedmnácti, takový ty rodinný hádky a psychický a fyzický násilí.

Chodila jsem na oděvní školu. V tý době jsem se nechala manipulovat, takže jsem si ani nevybrala, co jsem chtěla. Já jsem chtěla nastoupit do zdravotnictví. Já jsem byla vždycky taková, průser byl v tom, že když jsem něco chtěla, tak já jsem si to neuměla vybojovat. Já jsem si to všechno nechávala v sobě. Svoje bouře, zmatky, to, co se doma dělo. Naopak jsem si to obracela proti sobě. Tak začaly problémy. Začala jsem se bouřit, přestala jsem chodit do školy… a začala experimentovat s drogama. Žila jsem ve svým světě. Ten reálný se mi nelíbil, tak jsem si vysnila svůj.

No, pak jsem se z toho dostala. Našla jsem si přítele a v sedmnácti jsem odešla z baráku. K němu. V tý době jsme pracovali, takovej normální růžovej svět jsme si snili. Jenže on byl o sedm let starší a chtěl se usadit. A já jsem tehdy měla myšlenky úplně někde jinde. Začal žárlit a pak po nějakých čtyřech letech to ztroskotalo. Pak jsem si našla dalšího přítele a zase ty stejný chyby. Zase jsem se k němu a jeho mámě a bráchovi odstěhovala. S Mirkem mám šestiletýho syna, Honzíka. Paradox je, že i když Mirek chlastá, tak má teďka Honzíka on. Proč jsem teda začala fetovat, proč jsem přišla o Honzíka a proč jsem tady? Jsou věci, který člověk nechce povídat, za který se stydí. Ale já si říkám, že je čas vykašlat se na to, co si bude kdo říkat. Nebudu o sobě říkat, jaký jsem chudáček, jak jsem si posrala život, jak mi ublížili. Já jsem Mirka půl roku po svatbě opustila a Honzíka jsem vychovávala sama do jeho tří let. Nejdřív to klapalo. Ale jak jsem byla doma, ty tři roky, tak jsem skoro nikam nechodila, občas jsem šla s kamarádkou na kafe, a když jsem šla ven, tak to doma neviděli rádi. Honzík byl můj život, ale můj život tím skončil. Já jsem nikam nechodila a s prací to tam na tom Slezsku byl problém. Protože tam je průmysl, a když nemáte určitou školu a máte ještě dítě, tak máte smůlu.

S Mirkem jsme to tak nějak skončili a neskončili. No, a v tom období jsem v sobě měla velkej chaos. A pak jsem v Ostravě potkala lidi, který berou drogy. No, a začalo to. Já jsem si říkala, dám si jenom jednou. Na uklidnění. Jenže to jsem neměla dělat. Protože jsem si dala jednou a pak se to rozjelo. Pak jsem si to vzala domů, ve větším, a jak jsem Honzíka předtím nechtěla dávat Mirkovi, protože měl problémy s alkoholem, tak jsem mu ho najednou začala dávat. Byla jsem pořád v pokoji zabedněná, nechodila jsem ani mezi naše a dennodenně jsem furt brala, brala, brala, brala. Nitrožilně. V tý době jsem udělala dluh na telefonu, protože jak jsem byla zfetovaná, tak jsem volala, volala, hodně volala. Jak jsem byla mimo realitu, tak jsem volala od rána do rána. Hráblo mi z toho a jednoho krásnýho dne jsem si podřezala žíly a tím to začalo. Nebo skončilo, já nevím.

Podřezala jsem si žíly, tak nemocnice a psychiatrie. Pak mě propustili, snažili se mi nějak domluvit, ale já jsem hned po propuštění skončila u kamarádů a tam jsem zase začala bláznit a někam jsem tam vlezla a zase jsem si podřízla žíly. Ale moc, to už si nepamatuju. Probudila jsem se až za dva dny. A to mě zavřeli teda na psychiatrii, že jsem sebevrah a tam začal ten kolotoč. Sociálka se začala zajímat, pak zjistili ty drogy, a prý my vám Honzíka nechceme vzít, my vám dáme šanci. Tak jsem šla do Opavy. Někdo říká, že je to psychiatrická léčebna s dobrou pověstí, která má výsledky. Já to nechápu, a když si na to zpátky vzpomenu, tak jsem rozčarovaná a naštvaná. Protože to ve mně zanechalo strašně hlubokej šrám.

No, jak jsem skončila po těch psychiatriích, tak Mirek řekl, že si bere Honzíka do péče. Tak to mě ještě víc sebralo. Říkala jsem mu, že nemá šanci, že je alkoholik. A on prej: Větší než ty. Že jsem úplný pako, nebezpečná. A pak jsem uslyšela o Teen Challenge, protože jsem se furt motala v těch drogách. To jsem vždycky skončila buď předávkovaná nebo podřezaná. To už byla taková spirála, ze který jsem se nemohla vymotat. Byla jsem v tý roli chudinky, kdy mi přišlo, že už nemá smysl něco dělat a že je všechno černý a že Honzíka už neuvidím. No, a pak jsem si řekla, tak půjdu do toho Teen Challenge. Vydržela jsem tam tři měsíce. Dělaly se tam různý terapie, ale spíš se tam četla ta bible… Takže jsem odtamtud odešla a skončila tady v Praze, kde jsem zase začala fetovat. Tady v Praze jsem byla skoro čtyři měsíce na ulici. To ještě nebyla zima, ale jak jsem nebyla zvyklá, tak to bylo těžký. Jsem vypadala jak magor mezi nima. Moje první zastávka bylo Hlavní nádraží, tam ty lidi na těch lavičkách. Samozřejmě se mě hned někdo ujal, tam byl tehdy takovej Olda, tak ten mi pomohl. Byl jakoby se mnou, ale nebyl to jeden z těch parchantů, kterej by se chtěl se mnou jenom vyspat nebo mi dát dávku na ulici. On drogy neuznával. Snažil se mě od těch drog držet, ale ty tam stejně byly. Já jsem tady přešla z pervitinu na opiáty, ne heroin, subotex, a dostala jsem se do ještě větších sraček. Kde jsem na to brala peníze? Tak zezačátku jsem ňáký peníze měla, pak mi ještě přišly peníze ze sociálky a ze začátku jsem toho tolik nepotřebovala. A dostávala jsem se do toho víc a víc.

Až prostě – chodila jsem pak do Naděje, U Bulhara, tam se člověk může osprchovat, to jsem potřebovala, jak jsem byla unavená ze všeho, protože člověk nejedl, nespal… Nebyla jsem dlouho na ulici, tak jsem měla ještě ňáký pozůstatky, že bych se měla osprchovat… já jsem přespávala, kde se dalo. Hrozný. Takže squaty, dokonce jsem spala v parcích. Spíš jsem spala, že jsem nespala. Jsem někde seděla na lavičce. A vždycky jsem na někoho narazila, pak jsem zase utekla. Protože to bylo prostě hrozný a už jsem zase přemýšlela, jak se zabít. No, a chodila jsem do tý Naděje a tam byla nějaká sociální a řekla mi o ubytování, protože domů jsem se ani vrátit nemohla. Já jsem se odhlásila, aby tam nemohli přijít exekutoři. Měla jsem ty dluhy za telefon a u zdravotky. Tak jsem se nemohla vrátit.

No, tak že by to šlo, to ubytko, ale že musím na léčení, tak jsem šla na detox. V Bohnicích, to mi hodně dalo. A pak jsem přišla tady do toho azyláku. V březnu to bude rok. Taky jsem tu spadla zpátky, ale teď už jsem čistá od března. Jde to. Jsem ráda, že tu jsem, že nemusím bejt na ulici. Kdo ví, co bych dělala, jak bych skončila. A tady ty lidi, co tu jsou, se snaží pomoct. Ale záleží na tom, jestli si ty lidi chtějí pomoct. Můj život byl chaotickej, byly v tom drogy, duchovní hledání, hledání sama sebe. Můj život je příběh, kterej ještě neskončil a kterej doufám skončí dobře. Hodně velkej zlom se stal před čtyřmi měsíci, protože už skoro čtyři měsíce mám práci. Předtím jsem měla jen takový brigády. Tak teď mě hodně naplňuje ta práce. A před těmi čtyřmi měsíci jsem si řekla, že se nespokojím s jedním náboženstvím. Tak jsem začala ležet v knížkách, hledat odkazy a pak se mi to začalo odhalovat. Nejdřív má člověk pocit, že se zblázní. Když zjistí, v jaký společnosti žije. Čemu mám věřit? Co můžu dělat? Pak mi došlo, že mám šanci se změnit a ukázat druhým lidem, že to jde. Proč by to nešlo?

 

Zaznamenala: Kristýna Ciprová